Scéna 2: Neptej se mě stále

8. května 2006 v 21:04 | world
Scéna 2: Neptej se mě stále, jesli rád Tě mám

Postel, na ní rozvalen Adam… mhouří své oči… ještě, aby mhouřil voči cizí… vstal decentně z postele a zamířil do vedlejšího pokoje, kde u počítače sedí Štěpán, aniž by jeho oči /Štěpánovo/ opustily monitor, započal vésti dialog…
Štěpán: Dobrý ráno, teda poledne.
Adam: Čus.
Štěpán: Jak je?
Adam: Bude hůř.
Štěpán: Blbý ráno? Nějakej zvrásčenej na svůj věk, to je?
Adam: Šestnáct.
Štěpán: Si nestěžuj. Až budeš důchodce, budeš sotva dejchat.
Adam: Esli se toho ovšem dožiju. Na čem makáš?
Štěpán: Na tom, aby ses toho dožil.
Adam: A to je?
Štěpán: Nedělej, že Tě to náhle zajímá.
Adam: To sou takový ty stavy, po každý pařbě… zajímaj mě i dokonale nezajímavý věci.
Štěpán: Hm, tak vidíš. Až vyčpíš, hodíš se do klidu a budeš zpytovat svědomí, žes ode mě chtěl vědět něco ohledně kompu. Stejně to nepobereš.
Adam: Nech kecy, poď k věci.
Štěpán: Se podívej…
Štěpán za celý rozhovor neodlepil své senzory od monitoru. Snad se ani nepohnul. Až teprv nyní ukazuje levou rukou na jakousi budovu, která se skví z obrazovky.
Adam: No a?
Štěpán: Sem se omylem
Adam: Jo, omylem… pán hekr nedělá omylem nic…
Štěpán: Dobře, tak schválně sem se naboural do systému jistý orgranizace…
Adam: …vo tom sem někde čet.
Štěpán: Vo čem?
Adam: No, vo těch upírech, snad vychází i komiks, né?
Štěpán: Hm, tak nic nó, myslím, že né. Žádnej díl Čtyřlístku tomuto tématu věnován nebyl… pokud mě paměť neklame… Myšpulín na cestách…
Adam: …čtyřlístek nečtu, voe…
Štěpán: … jasný. Tak KačeraDonalda, no, ta organizace, kterou sem našel, patří Magice von Čáry… snaží se ukrást strejčkův pěťák… vau.
Adam: Už k Vám děti, z dálky letí, Kačer, hůůů!
Štěpán: Vyšum. Za chvilku příde Tomáš.
Adam: Jó. Jídlo uděáš nebo budeš tady kempovat u monitoru.
Štěpán: Tam máš chleba ve skříni.
Adam: A co na něj?
Štěpán: Něco si na něj nasyp…
Adam odešel z pokoje do kuchyně. Z otevřené skříně vyndal dva krajíce chleba. Hodil je
na kuchyňskou linku. Otevřel ledničku*, byla však, kromě kostky másla, úplně prázdná…
Adam: Koukám se do krabice, co leží tu na podlaze. Uprostřed čtyř bílejch stěn, dokonale uzavřen. V ruce prázdná sklenička a za zádama lednička… koukám se do krabice…
A taxi vesele zpíval… klepal třemi prsty do dvěří od ledničky… paxe pousmál. Vyndal
máslo. Do ruky popad nůž. Odkrojil kousek másla. Namazal si oba krajíce. Zbytek kostky
důkladně zabalil a vrátil do odlehlého koutu ledničky. Ze zadní kapsy od kalhot vyndal
takovej pytlík. Malej legální pytlíček, plnej nějakejch záhadnejch kousků něčeho, co
obsahuje hojné množství THC… obsah, této dekorace mladistvých, vesele sypal na
krajíčky chleba a chichotal se. Rozezněl se zvonek. Štěpán jenom prosvištěl kolem
kuchyně a otevřel dveře… vešel Tomáš… rozhlédl se, Adam ho pozdravil zdvihnutím
pravice. Tomáš hned následoval kroky Štěpána a přisedl si k jeho počítači. Zadíval se na
obrazovku… a ohromeně kýval hlavou… ( by mě zajímalo, jaxe ohromeně kýve hlavou… )
Štěpán: Mám to. Jaxme říkali…
Tomáš mu zaklepal na rameno. A mimikou se snažil vyjádřit, jesli si je svým objevem stoprocentně jistej…
Štěpán: Né asi…*
Adam právě dojedl. Talíř ladně zasunul do dřezu a pustil na něj vodu. Začal ho svejma packama mejt. *O několik stovek metrů od nich, v packách svírala talíř Martina… myla snídaňový talířky… akorát posnídaly s Blankou… ta seděla na židli a šilhala po svobodě, kterou viděla za okny. Bohužel z té židle ven neviděla úplně sqěle, tak se zanedlouho zvedla a nalepila svůj krásnej obličejík na okno panelového domu…
Blanka: Támhle běhá nějaká holčina. Taková běhací holčina.
Martina: No a tady běhaj pěnoví paňáčci. Takoví běhací panáčci.
Blanka: Tak to je zajímací.
Martina: Hm. Stejně mi ten blázen ze včera uvíz v hlavě…
Blanka: Ten úleťák?
Martina: Jo, ten…
Dżindżić akorát dorazil totálně vysmátej na roh ulice, ke skate shopu… čeká tam na něj Juli, opřena vo blízkou zeď. Hned ho obejme
Dżindżić: Nazdar sněhulko!
Juli: Co bleješ?
Dżindżić: No sněhulku a…
Juli: … máme jarníííííí dééééén, lááááásky čas...
Dżindżić: Opravdu, to je nečekaný zvrat, v dané situaci. Co jen budem děat? Co jen budem děat? Zavolejte někdo soby! Santa je nemocen.
Juli: Cco?
Dżindżić: Santa je nemocen a potřebuje koupit instantní sukeň, bo neumí lítat a sukeň mu jistojistě pomůže.
Juli: Mu furt někdo stříhá křídla, cco?
Dżindżić: To každopádně, ale sukeň mu ladí na pleť. Leť, leť!
Juli: Kam poletíme?
Dżindżić: Tam kde nestříhaj křídla, né?
Juli: To už dneska stříhaj všude, je to svým způsobem povinnost ochránit konzumenty před vlivem okolních zjevů, jako sme my tři…
Dżindżić: Áááá, schází mi tu Adam… my tři, my nejsme vůbec žádný mistři… né, na nic si nehrajem a pro Vás hrajem…
Juli: Jasně. V kolik příde?
Dżindżić: Řikal pět minut, vodhad hodina.
Adam nastrojen, rozuměj: oblečen, vešel do pokoje za Štěpánem a Tomášem. Štěpán reflexivně vypnul monitor…
Adam: Si to přede mnou skrej, voe. Ti tu ultrahračku asi sežeru… se koukáš na lolitky, či co?
Štěpán: Nic.
Adam: Čau Tome.
Tomáš se pousmál jak debil a podíval se směrem k Adamovi. Pokýval hlavou na srozuměnou.
Adam: No, moc toho Tvůj kamarád nenamluví…
Štěpán: Ty vole, srandu si nech na jindy…
Adam: Mizim za Lenočkou.
Štěpán: Něaká ruska?
Adam: Né, český koště. Dobře mete…
Štěpán: Tak čau Myšpulíne.
Adam: Pápá Fifinko… a Pinďo.
Štěpán: Eště Bobíka, vole.
Adam: Náshledanou, náshledanou, naschledanou rodné údolí…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama