Scéna 9: Takle končí podzim

8. května 2006 v 20:49 | world
Scéna 9: Takle končí podzim

Scéna 9: Takle končí podzim
Na stěně napsáno velkým ohavným nacistickým písmem S-G-D. Adam pod nápisem sedí a hulí… smutný oči se koukaj na projíždějící auta… Dżindżić s Juli běžej do metra. Akorát jim jedno před pusinkou mizí… ukončete prosím výstup a nástup, dveře se… a v tu chvíli se oba vcucnou dovnitř… stojej u protějších dveří metra a pozorujou lidi…
Dżindżić: Každou cestu metrem se divím, jaký divný lidi v něm jezděj…
Juli: Jak divný?
Dżindżić: Jednou sem tady potkal holčinu se psem a ten její miničoklík si čet noviny. Jo, legálně koukal do novin a když dočet stránku juknul na holčinu ta otočila list a jelo se dál…
… příští stanice Můstek, přestup na linku B…
Dżindżić: … myslíš, že na ípáku budou něco mít?
Juli: He?
Dżindżić: No nevim, sem ze severu a né pragocentrista…
Juli: … he?
Dżindżić: Jedem na Můstek, projdem venclplac…
Metro dál putuje podzemní krajinou bez stromů. Zběsile trhá mraky postupující nad nebem. Adam sedí u Labe. Elbe. Je těsně nalepenej na břehu a kouká do tý průzračný hladiny, lesknoucí se mrtvý rybičky nepohltila čistička vod a zběsile na ně spurtujou místní němečtí ptáčci a rozežíraj je na prach, popel a špínu. Adam se zásluhou halucinogenů ocitá zpět na výletě… jde zase po strmé skále… uslyší výkřik…
Lenočka: Jen vrah se vrací na místo činu…
Adam se ohlídne kolem sebe. Pár kroků od něj sedí na zemi Lenočka. U kamene, kde zkrvavěný šat pohozen zůstává se celá rozzářená směje…
Lenočka: … mě chodíte navštivovat celkem často…
Adam: … já Tě nezabil…
Lenočka: … já Tě stáhnu z kůže, masíčko bude padat na zem a bude se měnit v hady. Budou se plazit, syčet, kousat… a já budu křičet…
Adam: … promiň.
Lenočka: Neomlouvej se. Přiď za mnou co nejdřív, ať Ti můžu nasadit do očí červíky, ještěrky prostoupěj Tvý tělo a budou Tě zevnitř rozežírat, budou polykat Tvou krev, budou ji hltat. Bude Ti teplo…
Lenočka vzala nůž… pomalu čepel přiložila k Adamovo krku… její smích prostupoval
lesem… Adam se narovnal na trávě u Labe. Podíval se na hladinu řeky. Byla klidná. Klid
před bouří a bude hůř. Sáhl do kapsy od bundy a vyndal peníze. Šestnáct hadrů. Podíval
se na ně, pohladil každou bankovku a vrátil do bundy… Dżindżić s Juli jdou po Václaváku…
Dżindżić: Mám hlad.
Juli: Káefcéčko?
Dżindżić: Ani ne. Komerce.
Juli: A taxi nestěžuj!
Dżindżić: Hele, plán. Mise jedna ípák, splašit prachy, mise dva ípák, doklady pro Tebe, mise tři holešárna odjezd. Nekci se tu moc zdržovat, jasný?
Juli: Jasný, ale teď sme tady za turisty… se držíme za packy a dem kolem koně… musíme zůstat nenápadný…
Dżindżić: … až sem přilítne fízl a bude chtít legitimovat se, tak mam zůstat nenápadnej? Musíme se skrejvat. Nebo…
Dżindżić spojil ruce v pouta… oběma to došlo… zastavujou se u stánku s občerstvením…
Adam jde kolem fotbalovýho stadionu místního klubu, kolem krku šálu, na ní nápis S-G-D.
Stejnej nápis je podél celýho staďáku… kdo není chuligán, tak to neocení…
Adam: ( tiše, tehle monolog probíhá v jeho hlavě… ) … není to špatný. Bejt anděl, mít šálu za deset éček… bejt tu sám… schíza, blééé. Nekci bejt sám. Musím zbalit fidlátka a jet dál, sem tu už něják moc dlouho…
Dżindżić s Juli seděj v metru. Dole v podzemce. Koukaj se na sebe… dávaj si pusinku…
Juli: Už dlouho mi nebylo takle hezky…
Dżindżić: … fajn, zdrhat před fízlama je fak balzám…
Juli: … myslím jako s Tebou, víš?
Dżindżić: Hm. Až bude po všem, tak to snad i ocením…
Metro přijelo. Oba naskočili… a jedou zase krajinou bez listí… Adam je na nádraží a chce jízdenku, mačká mačku na automatu na jízdenky, ale neúspěšně…
Adam: Zjebaný fašouni! Proč je to všechno psaný němčinou? Fašos fašos fašos tu nechceme! Čechy ty Vám byli vždycky trnem v oku, k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků, můžete tu klidně chlastat pívo na korbele, ale s křížem hákovým, dětě do prdele!
Dżindżić s Juli na I. P. Pavlovo… spokojeni dou náměstím… zahýbají do také temné uličky, Dżindżić podává Juli pas, ve kterém je její fotka, ale odlišné jméno…
Juli: Sto měl v rekordním čase…
Dżindżić: … kámoš. Dal mi pas a qalitku… prej je to origoš z Holandska…
Juli: … xi taky bídnu…
Dżindżić: … jo jo… jak to zpíval Adam? Já pořád budu fetovat, zelenou lásku pěstovat, růžovej svět si malovat, halucinejšn milovat…
Juli: … sem si nějak teprv teď uvědomila… kde je Adam?
Dżindżić: Zdrhnul.
Dżindżić rozdělil skéro do dýmky a začal hulit… předává žezlo své paní…
Juli: A Lenočka?
Dżindżić: Ti došlo né?
Juli: Mrtvá.
Dżindżić: Jes.
Juli: Proč ste ji nezahrabali?
Dżindżić: Jako jak nezaharabali?
Juli: No až ji najdou fízlové, tak cco?
Dżindżić: No právě, sejmou votisky…
Juli: … a cco?
Dżindżić: No a my budem čistý…
Juli: … hochu, kdo se jí dotýkal? Kdo? Já Ty Adam… mám pokračovat?
Dżindżić: Cco?
Juli: Jenom my tři.
Dżindżić: Aha. Já myslel, že se počítá jenom ten poslední dotek.
Juli: Seš dement?
Dżindżić: Moc si nevyskakuj… já to fak nevěděl.
Juli: Kdyby to řek Adam, tak chápu, ale dyť Ty si chytrej!
Dżindżić: No ale poslední dotek…
Juli: … kurva jakej poslední dotek? My byli ten poslední dotek. Jasný? Už mám přišitý dvě vraždy… neprávem…
Juli začala skorem plakat. Dżindżić ji objal. Dal ji pusu na tvář… Adam sedí na nádraží a
čeká až přijede vlak… oči má zavřené a před nima ruce natažené před víčky…
Adam: ( tiše, tehle monolog probíhá v jeho hlavě… ) … kurva, že dycky vydržej ty fajn stavy jenom chvílu. Hororovej trip se vkrádá na návštěvu a já ještě nekci skočit pod vlak… já šel sem cestou tesklivou a vítr se mi smál, já přemejšlel sem o státě, cco bude jako já. A tak se pložím tímhletím slzavým údolím a těším se, až lidi mě jednou pochopí… já doufal, že zřítí se tehle proklatej řád, a že budu mít svou zemi ještě někdy rád…
Noc. Večer. Oheň u táboráku. Všici rozesmátý. Lezou po sobě…
Lenočka: Futuretro! Já to kci!
Juli: Tak pudem všici do lesa, he?
Adam: Jasné, rošti…
Dżindżić popad Lenočku za ruce, Juli s Adamem taky páděj lesu vstříc… Adam otevře oči
a ruce dá podél těla. Promrká očima… ale únava je mnohem silnější. Ruce zase nacházejí
ideální polohu před očima… tmou jdou siluety…
Lenočka: … by byla sranda se povraždit…
Adam: … kceš zabít?
Lenočka: Futuretro!
Juli: No jasný, Dżindżić nůž!
Dżindżić: Kdo se tu kce zabít?
Juli: Madam…
Lenočka: … já já! Jenom já.
Adam: Počkejte, serte na to.
Lenočka: Nic se nám nemůže stát. Sme adnělééééé!
Lenočka obejme Juli a začne se s ní líbat… pak ji odstrčí…
Lenočka: Chci nůž, chci kref!
Juli: Poď lásko…
Juli se zase vrhne na Lenočku…
Lenočka: Až pak miláčku. Nejdřív se zabiju… dej ho sem, anděli…
Lenočka převzala nůž z Dżindżićovo ruky…
Adam: … poranění andělé, jdou do polí… stěhovaví lidi ulítaj, panenku bodni, ji to nebolí, svět je mami prapodivnej kraj…
Lenočka si přejela po jazyku nožem… Adam sebou otřásl na nástupišti. Přijel vlak. Adam
vytáh cíčko. Zapálil ho. Dvakrát si potáh, pak ho típnul a strčil do kapsy…
Adam: Tak kam to bude? Na sever…
Adam nastoupil jako spoádaný cestující do vlaku. Dżindżić s Juli eště furt v tom temném
stínu Prahy…
Dżindżić: Musíme vzít roha! Co nejdřív. Dohulíme a mizíme. Nejlíp do Ruzyně. Něaký
prachy mám, teda…
Dżindżić začal prohledávat kapsy…
Dżindżić: … kurva Adame! Si fak společník. Adam my vybral kasičku. Šestnáct hadrů. Sem si toho vůbec nevšim. Eště, že mě neprošacoval i kalhoty. To by nebylo ani na hulení ani na budoucí letenku do teplých krajů…
Juli: … já nikam nepoletím, se udám…
Dżindżić: … drž hubu! To neřikáš Ty, ale ty sračky co hulíš!
Juli: Proč to hulíš taky? Se udám, bude po všem. Hodim všechno na sebe. I Lenočku.
Dżindżić: Ale to byla sebevražda.
Juli: S naší asistencí. Vidim to úplně jasně. Měli sme v sobě houbičky, chtěli sme lítat jak andělé. Teďko sme mrtvý andělé. Chci aby to skončilo…
Dżindżić: A cco společná budoucnost?
Juli: Naivko. A stejně já sem holka do větru. Nekci se vázat jenom na Tebe. Mám Tě ráda, miluju Tě, ale budu svoje tělo dávat i jinejm.
Dżindżić: No pohoda, dyť nám to klapalo. Prosím, to nejsi Ty, ale THC.
Juli: Žádný téhácé. Je konec. Kapíš?
Dżindżić: Nekci.
Juli: Já taky ne. Ale musím…
Juli objala Dżindżiće… sou ve společným obětí…
Dżindżić: Bych chtěl udělat nějakej vymejvač mozku.
Juli: Jako jako drogy?
Dżindżić: Ne. Jako přístroj.
Juli: Cože?
Dżindżić: Vymazával by vzpomínky na minulost. Jako ne úplně, ale úseky. Vzpomínky na daný životní situace, na daný životní lidi. Na setkání, která nikdy neměla přijít. Znáš to, vobčas kceš vrátit čas…
Juli: Jasný jasný. Ale nevymejšlim kvůli tomu stroj času…
Dżindżić: … no, ale ten přístroj by byl fajn, nebo třeba nějaký pilulky. Jako že je spolykáš a paxi šťastná a zapomeneš na vše…
Juli: … stačí elezdíčko, jako přetím. Jako andělé…
Dżindżić se podíval na Juli. Usmála se, po dlouhý době…* oba stojí už před letištěm… nápis Praha - Ruzyně, terminál XY, hlásá do dáli, kdo je pánem dnešní doby. Letadla lítaj zběsile rychle rolujou po drahách, stejně sou to výmysly mimozemšťanů…
Dżindżić: Kam poletíme? Maj levný lety…
Juli: … tak kup dvě, třeba nevim. Kam kceš?
Dżindżić: Holandsko.
Juli: Tak óká. Já pudu na záchod, hm? Kceš nějaký prachy? Mám asi sedm kil v kapse…
Juli nečeká na odpověď a podává peníze Dżindżićovi, ten je přidá k svejm bankovkám…
Dżindżić: Jak říká Adam… člověk ze zoufalství, snadno pomate se, muchomůrky bílé, bude sbírat v lese.
Juli: Takle končí podzim.
Dżindżić: A přijde zima.
Juli: Měl tak skončit? A mělo to přijít?
Dżindżić: Bylo to hezký.
Juli: Dík za všechno…
Juli políbila Dżindżiće na pusinku, takovej ten sladkej něžnej kamarádskej polibek…
Dżindżić: Tak za mnou pak přiď do řady, budu támhle…
Dżindżić ukáže přes celej terminál do nejdelší fronty… Juli se usměje. De k záchodům. Těsně před nimi ale zahne k telefonům. Opře se o telefonní budku. Kouká se na displej, řve tam do dáli dobrý den! Jak pro koho. Vytočí číslo naučené od školky… jedna pět osm.
Ze sluchátka se ozve jenom zase zoufalý pozdrav dobrá den! Juli se usměje…
Juli: Člověk ze zoufalství, snadno pomate se, muchomůrky bílé, budu sbírat v lese.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama