Letadlo a ostatní

12. října 2006 v 18:44 | world
Psal se rok 2003, 17. října. Bylo smutno neskutečně. Ten den se začala psát nowá kapitola mého žiwota. Když se nad tím zamyslím, gdybyh na intru zůstal až do konce studia, ukončil byh wše poklidně maturitou.. asi byh umřel wo něcco později, protože byh si tag nezničil zdrawí užíwáním náwykowýh láteg, protože byh se tak nenerwowal. Protože byh byl plostě tupej diskant. Starej Lukášek umřel w tohle datum. Nowey Lukášek se narodil. Nejdříwe plakal, protože chtěl být stále součástí starého systému. Poté plakat přestal, bojowal. Až byl w čerwnu letošního roku připrawen wrátit se na chwilku na místo činu, na intr. Díky intru sem poznal dwa kamarády do deště. Adámka a Štěpíka. W posledníh několika měsícíh sem neskutečně rád wobklopeney Štěpíkem, protože plostě srcowá záležitost, zaručení dobré nálady. A Adámek? Toho si woblíbil i Honzík.. zpátky k intru. Jméno jedný holky už asi newymažu nigdy z paměti. Letadlo. Yag wystihnout wztah mezi námi tři roky poté? Psychická úchylka doprowázena platonicckou láskou z mé strany?

Letadlo, 17.10.2003
Mám toho na srdci hodně a nevim čím mám začít... na klávesnici skoro nevidím :0) 
Tohle sem ještě nikomu neřekla, nikdo to neví a doufám, že to tak i zůstane…
nechtěla sem to původně nikdy nikomu říct, ale myslím si, že je fér, aby si to věděl...
pamatuješ ještě na náš příchod do sedmičky? Tenkrát si do mě byl úplně hotovej a
já Tě brala jako svýho nejlepšího kámoše…víš, ve svým životě sem skvělá herečka,
ale uznávám, že tohle sem nezvládla. Byla jsem přesvědčená, že je všechno vůči Tobě
hrozně nefér!!! Víš, jak jsi odešel z té diskotéky, jak jsem Tě viděla brečet kvůli
mně… večer, když si za mnou přišel, brečel a něco mi říkal, vůbec jsem nevnímala.
Celou noc jsem potom probrečela taky… snažila sem se Tě ignorovat, ale nešlo to.
Pořád za mnou chodily holky od Vás ze třídy a div mě kvůli Tobě neseřvaly...
uznávám, tenkrát na začátku sedmičky sem byla totálně malinkatá holčička...
totálně bez rozumu... intr člověka hrozně změní… za tu dobu se ze mě stal úplně
jinej člověk. Skoro každej den sem kvůli Tobě brečela. Nevěděla sem proč furt
brečím. Po čase mi došlo, že Tě fakt miluju. Víš, na začátku jsem Tě nestačila ani
pořádně poznat. To to všechno ještě zkomplikovalo. Den ode dne jsem Tě milovala víc
a víc. To bylo to první, co bys měl vědět a tím bych se Ti chtěla omluvit, co jsi
musel kvůli mně vytrpět…

… byl jsi do toho všeho ještě zakoukanej do Jany, vzpomínám si, jak si mi říkal, 
že ne… hmm… to naše druhý chození… Jana… tenkrát mi každej říkal, že sem
totálně blbá, že Ti tohle toleruju… pak jsi mi dal kvůli ní kopy a začal si ji zase
a to tentokrát pořádně balit. To už na mě bylo fakt moc. Šíleně jsem žárlila a
myslela, že ji zabiju. Myslela jsem, že má kluka v Čechách, alespoň to každej říkal.
Říkala jsem si, že Tě nebude chtít. Ale velkolepej stěrač, chtěla Tě… hmm…
pak jsi od ní nějak upustil a stali se z nás dvou "šukací kámoši", jak tomu říkala
Andrea. Začalo to pomalinku na tý krásný diskotéce a pak ten Stadtfest…
... byla to nejkrásnější noc, jakou jsem kdy zažila… sem Ti za ní móóóc vděčná. 
Přišli prázdniny. To bylo šílený. Myslela jsem, že to bez Tebe nezvládnu.
Odjel si o tejden dřív do Řecka a já Ti tenkrát dala malý Letadýlko
( toho plyšovýho hafana ). Ty jsi mi dal ten svůj náramek. Šíleně mě štvalo,
jak jsi mi psal, že seš obklopenej hezkejma holkama, psal si jak seš v pohodě…
nevzpomněl sis ani na můj svátek. Byla jsem na Tebe hrozně naštvaná a neodepisovala
jsem Ti. Pamatuju, že sem Ti poslední esemesku napsala, ať si alespoň zapamatuješ
svátek Jany. Odmítala jsem Ti dál psát. Trucovala jsem. 18.července v 11:10 ses
omluvil.

… byla jsem rozhodnutá Ti odpustit, ale chtěla jsem Tě trošku potrápit… 
zanedlouho jsem Ti napsala, Tys neodpověděl. Myslela jsem, že sis tam našel
nějakou lepší holku. Blondýnu jako je Jana...

… po prázdninách přišel intr a začalo to všechno na novo. Zas tu byl ten pocit, 
že Tě miluju. Přišli nový sedmáci a Ty si začal balit Barbienku. To byl můj konec...
prostě sem to posrala a už to asi nenapravím... sem si řekla. Ale dopadlo to všechno
úplně jinak... kdykoliv sem byla s Adamčíkem sama, povídali sme si stejně jen o
Tobě... no a dělali blbosti prostě jako skvělí kámoši... když sem teda zjistila, že
mě pořád miluješ, byla sem hrozně šťastná…

… když sem se dozvěděla, co si udělal, začala sem brečet. Byla sem na Tebe hrozně
naštvaná. I proto sem Tě na kompech pozdravila jenom tak potichu… šíleně sem se
klepala a bylo mi všechno moc líto. Neuměla jsem si představit život bez Tebe.
Byl si někde s Barbienou a já byla šíleně naštvaná. Večer sem normálně seděla na
posteli a s Andreou sme ji pomlouvaly. Najednou píp, píp esemeska… já si tak moc
přála, aby byla od Tebe, ale tohle? Položila sem toho mobila… Andrea se mě zeptala,
kdo mi psal. "Nikdo…" Ona zase začala, ať nekecám, že si to byl určitě Ty, že ona
to na mě pozná… sice mi tekly slzy po tvářích, ale v tu chvíli jsem si to ještě
pořádně neuvědomovala. Lehla sem si a snažila se uklidnit. Holky ze mě pořád
dolovaly, co je? Hodila jsem jim mobil, ať si to přečtou. Začala sem zase brečet.
Pořád jsem se šíleně klepala a brečela, asi v půl jedný jsem usnula.
Kolem čtvrtý jsem se zase probudila a už nemohla spát. Bylo mi blbě. Řekla jsem si, 
že to musím zvládnout a chovala jsem se úplně normálně jako vždycky. Odpoledne
po obědě jsem si zbalila věci a šla na kompy. Měla jsem po celým těle husí kůži,
celá jsem se klepala a celý tělo tak nepříjemně brnělo… pak jsi tam přišel Ty.
Nemohla jsem se Ti ani kouknout do očí. Když jsi odešel, šla sem si opláchnout
obličej… nohy mě málem neunesly. Vrátila jsem se na kompy a Kapi mě nechal napsat
esemesku. Podíval se na mě a řekl mi… "Tak nám černouška už odvezli…" začala sem
zas brečet… napsala sem mamce, že už du pomalu na vlak. Pak jsem se šla ještě jednou
opláchnout a podívat se k Vám do pokoje. Když sem tam viděla tu prázdnotu, bylo
mi hrozně. Byl tam i Hejl, ten mě obejmul a začal taky brečet. Šla sem eště jednou
do foyer a Ty si přišel za mnou. Bylo to fakt šílený!!! U vašeho auta jsem se Tě
naposledy dotkla a s pláčem jsem šla na vlak. Ve vlaku jsem celou dobu brečela a lidi
na mě divně koukali…
 
… tak sem šla domů… pustila si Mareše a začala sem opět brečet… no a o půlnoci 
jsem Ti poblahopřála k svátku. Celou noc jsem nemohla spát. Ráno mi Kapi napsal:
"Víš, život na intru bez Bendy je jako čaj bez cukru. Dá se vypít, ale chutná hnusně…"
A to to fakt vystihlo… Tvoje milované Letadlo
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama