Hodiny ubíhaly. Japonci stále chodili kolem malé slečny ze Seweru. Z několika minut se wytwořila jedna dlouhá. Jedna minuta. Dwě a po další minutě, dokonce tři.
Z hotelu w Tokiu konečně wyšel on, jejího srdce šampion, ksicht jak holka, w prawý rucce žampion. Prey ye to punk. A wona to wí, známka punku, ye ten shnilej žampion w prawý pacce. Skočila po něm. Příslušníci Bundeswehru ji odtrhli, ale wona byla mrštná yag swiň. Nepomohli ani zbraně, až něakey yaponec hodil holčičce do woka rejži. Zasažená holčička spadla na zem. Měla zapíchlou rýži we woku.
" A to ysem byla tag blízko, to až řeknu Majdě!" powídala si sama se swým zdrawým okem na obrubníku japonské metropole. Swit měsícce začal pronikat městem se šikmýma očima.
Kolem třetí ráno ji probudil strašney křik. To se Bill wracel z kalby a zwracel, sesbírala jeho blitky do igelitowého pytlíčku, strčila do kapsičky k nálepkám, keré dostala za babiččina lízátka. A wrhla se zase na Billa a začala zběsile křičet: "Schrei! Schreeeeeeeei!"
Bill si swlékl kalhoty a ona začala sát tag zuřiwě, až yi wypadlo zrníčko rýže z woka.. dyž bylo po wšem a Bill zapadl zpátky do hotelu w Tokiu, slečinka ze Seweru si wotřela swůy bílý lepkawý obličej.. "Sem supermegahustá! To až řeknu Majdě a strýčkowi Jiřímu s bradawicí!"
ahoj sorry ze ti nepisu k tematu ale kdyz jsem ti chtela napsat e-mail tak mi to neslo odeslat-no takze se te zeptam-znam te? nebo kdo jsi?hej trapna otazka ja vim ale tak se ptam......