_
Úvod
Shrnout téma Underground je úkol věru nevděčný. Rozhodl jsem se proto pojmout následující ročníkovou práci dosti subjektivní formou. Čtenář by se měl dozvěděti mnoho informací a zajímavostí o české vlně undergroundu, na stranu druhou, pokud se jedná o čtenáře nesečtělého, má jen malou šanci se v problematice undergroundu orientovat.
Shrnout téma Underground je úkol věru nevděčný. Rozhodl jsem se proto pojmout následující ročníkovou práci dosti subjektivní formou. Čtenář by se měl dozvěděti mnoho informací a zajímavostí o české vlně undergroundu, na stranu druhou, pokud se jedná o čtenáře nesečtělého, má jen malou šanci se v problematice undergroundu orientovat.
Underground je, ač to ve své podstatě popírá, nesmírně komplikovaný a složitý. Zvláště v dnešní době, je těžké rozpoznat komerci od undergroundu.
Underground je v současnosti módní směr a začíná být trendy - být součástí undergroundu, jenže jako nelze ze dne na den přesedlat z bakelitového Trabantu do nablýskaného Mercedesu, nelze vzdát se komerce ve prospěch undergroundu.
Právě slovo underground spojuje skupinu lidí stejného vyznání. Čím se liší od prosté konzumní společnosti? Svými názory, svým myšlením, svou suverenitou a svou odlišností od lidu okolního. Underground je mnohem citlivější, než komerční bezcitný svět. Underground se dá žít a prožít aktivně, ale i pasivně.
A právě o aktivitě i pasivitě se v následujících řádcích dočtete, předesílám, že se zčásti nejedná o mnou napsaný původní text, neboť osobnosti undergroundu se popularity straní a na mé kontaktování z větší části nikterak nereflektovaly.
Následující ročníková práce se skládá z několika částí, tou nejpodstatnější je původní přepis části procesu s PPU, který se mi podařilo sehnat díky několika osobám, které si nepřejí býti jmenovány.
Naopak vyzdvihnout bych chtěl příkladnou spolupráci mániček.
Magor: Český underground - geneze a přítomnost hnutí
Počátky českého undergroundu jsou obecně (a právem) spojovány s okruhem, který se začátkem sedmdesátých let seskupil kolem rockové skupiny The Plastic People of the Universe. byla pochopitelně i další ohniska nezávislých aktivit, která později s undergroundem splynula nebo se ho dotkla, ale samotný termín underground - převzatý do českého prostředí z nezávislých aktivit podobného typu na Západě - začal být používán právě v okruhu zmíněné skupiny. V něm se soustředili lidé, kteří pochopili, že v situaci postupného oklešťování svobodného kulturního života po likvidaci tzv. pražského jara, vede pro ně jediná cesta k vytváření paralelní, nezávislé kultury, která vědomě odmítá vstupovat do kontextu establishmentových forem kulturní prezentace a všudypřítomné cenzury. Zpočátku byla uměleckým výrazem hnutí undergroundu téměř výlučně rocková hudba. Kolem kapely Plastic People (vedené skladatelem Milanem Hlavsou a Josefem Janíčkem) vznikají skupiny podobného duchovního zaměření, např. DG 307, Umělá hmota, Bílé světlo; připojují se interpreti svých písní Svatopluk Karásek s náboženskými songy vycházejícími z tradic černošských spirituálů, Charlie Soukup s ironickými texty převracejícími naruby tradiční hodnoty establishmentového způsobu pobývání ve světě, ostře kritický Miroslav Skalický s bluesovou kapelou The Hever and Vazelína. Za první veřejné prezentování undergroundu jako vědomě strukturovaného hnutí lze považovat I. hudební festival druhé kultury, pořádaný v září roku 1974 v Postupicích u Benešova. Termín druhá kultura (později nazývaná též paralelní nebo alternativní) se prvně objevuje ve Zprávě o třetím hudebním obrození (1975), v níž teoretik undergroundu, úzce spolupracující se skupinou Plastic People, Ivan Jirous (pseudonym Magor) postupoval některé principy, vymezující místo undergroundu v současné české kulturní scéně. Na formování principů undergroundu se výrazně podílel i utopický román Egona Bondyho Invalidní sourozenci. Egon Bondy (nar. 1930) se k hnutí undergroundu těsně přimknul svým postojem i dílem. Plastic People zhudebňovali jeho texty, jeho poezie - v ČSSR oficiálně nepublikovaná - výrazně ovlivnila již dvě generace undergroundových básníků. Underground ostatně vědomě navazuje na dílo a postoje nejenom Bondyho, ale dalších solitérů českého kulturního života v minulosti - např. filozofa a spisovatele Ladislava Klímy (zemřel 1928). Podobné postoje, které dnes patří k undergroundu, nechaly v minulosti - především po porážce demokracie v ČSR v únoru 1948 - vzniknout řadě skrytých ohnisek autentické kultury, k nimž se underground hlásí jako k etické výzvě a kulturním předchůdcům. Ale na současném undergroundu je nové jeho rozšíření - pokrývá v podstatě celé území Čech a Moravy (mluvíme pochopitelně o městech); jeho struktura je přitom nezachytitelná, nemá pevné kontury a přesné programové vymezení. Moje vymezení undergroundu - ačkoliv se snažím o maximální objektivitu - ne musí být proto, ani není, přijímáno všemi, kteří do undergroundu podle mého názoru patří.
V polovině sedmdesátých let - po publikování sborníku Invalidní sourozenci Egonu Bondymu k 45. narozeninám (1975) se významnou součástí undergroundové aktivity stává poezie. Z autorů tehdy prezentovaných zmíníme Vratislava Brabence, Andreje Stankoviče (který na konci šedesátých let působil v později zlikvidovaném časopis Tvář spolu s Jiřím Němcem a Janem Lopatkou, jejichž kulturní aktivita se pozdějšího undergroundu významně dotýkala), Věru Jirousovou, Fandu Pánka, Pavla Zajíčka. Později - ten stav trvá dodnes - se poezie stala v undergroundu jednou z nejrozšířenějších forem komunikace. Se vším, co k tomu patří - vedle vrcholných originálních autentických projevů najdeme nesčetné množství epigonského veršování. Není úkolem této stručné informace hodnotit jednotlivé proudy v undergroundu. Podstatným a významným rysem je jednak sociologické zakotvení značné části undergroundu v autentickém dělnickém prostředí - část undergroundové poezie a hudby lze považovat za současný opravdu původní folklór - a především to, že se před mladou a nejmladší generací v undergroundu otevřel vskutku svobodný prostor kulturního seberealizování. To je významnější posun oproti např. padesátým letům - kdy - jak jsme již zmínili - existovala pouze esoterická ohniska jiné kultury, která se snažila o zachování oáz kulturní kontinuity v totalitní poušti oficiálního umění.
V polovině sedmdesátých let si československý establishment uvědomil, jaké nebezpečí pro něj v šířícím se hnutí undergroundu vyrůstá. Začátkem roku 1976 byl učiněn masivní policejní zákrok vůči některým protagonistům undergroundu - útok směřoval především proti skupinám Plastic People, DG 307 a severočeskému ohnisku soustředěnému kolem Heveru and Vazelíny. bylo zatčeno přes dvacet lidí; establishment se domníval, že jejich souzení a odsouzení nevzbudí větší pozornost, protože představitelé undergroundu se mnohem více starali o vytvoření nezávislého společenství než o jakoukoli publicitu.
Jenomže na obranu undergroundu zvedli hlas - pro establishment překvapivě - spisovatelé a politici jiných nezávislých struktur, které se po zlikvidování Pražského jara začínaly v podzemí oficiálního kulturního života formovat. Byla to především zásluha Václava Havla, který se krátce předtím stačil undergroundu přiblížit, ale i Jiřího němce, Jana Lopatky a mnoha dalších. Establishment pozdě zjistil, že solidarita v totalitním světě může a musí překlenout i diskrepance názorových a kulturních postojů. Je dostatečně známo, že důsledkem procesu s Plastic People byl vznik Charty 77 - protože právě na pozadí toho procesu si lidé dobré vůle v ČSSR uvědomili, že je důležitější to, co je spojuje ve společném boji proti totalitní nivelizaci všeho, než dočasné i setrvalé rozdíly v názorech, poetice, pojetí kultury i politiky.
Lze říci, že proces s Plastic People s severočeským ohniskem undergroundu (Skalický, Stárek, Havelka) způsobil pravý opak toho, co establishment zamýšlel. Underground se stává undergroundem nejen v poetickém slova smyslu, jak byl předtím převážně chápán. Aniž by jakkoliv ustoupil ze svého původního vymezení -jedná se stále o hnutí, jehož těžiště spočívá ve vytváření svobodného autentického umění (především hudby a poezie) a ve snaze o formování jiného způsobu pobytu ve světě, než který nabízí establishment loajálním občanům - je cítit, že underground představuje v současném spektru kulturně politické situace v ČSSR i významnou politickou sílu. Slovo politický používám ovšem opatrně: je třeba mít na paměti, že je odvozené od slova polis; jde o zájem o věci obce, o věci veřejné, jejich ovlivňování a podílení se na nich - nikoli o pseudopolitiku, jakou občanům nabízejí všechny establishmenty našeho nešťastně rozděleného světa.
Tlak establishmentu na underground, jehož prvním zřetelným výrazem byl masakr na koncertu Plastic People v Českých Budějovicích v březnu 1974 a později proces s PP, už neustal. Po vzniku Charty 77 se stal součástí všeobecné perzekuce jinak smýšlejících občanů, kteří se v Chartě 77 sdružili. Po sérii zvlášť chavných represálií, které byly vyústěním nespoutané policejní zvůle počátkem 80. let, je řada významných protagonistů undergroundu donucena k emigraci. Odjíždějí Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec, Josef Vondruška, Zbyněk Benýšek, Vlastimil Třešňák, Pavel Zajíček, Eugen Brikcius, Marie Benetková, Karel Havelka, Miroslav Skalický, vyhoštěn je Kanaďan Paul Wilson, odjíždí celá řada méně známých lidí z širšího undergroundového společenství. Nicméně hnutí underground je v té době již natolik silné, že přes tyto ztráty stále rozšiřuje svůj vliv na mladou generaci. Již v roce 1979 zakládá František Stárek první undergroundový časopis Vokno. V roce 1981 je sice spolu s Ivanem Jirousem, Michalem Hýbkem a Milanem Fričem za jeho redigování poslán podruhé do vězení, ale po návratu v této činnosti pokračuje, spolu s Jirousem a řadou dalších spolupracovníků. V únoru 1988 vyšlo již 13. číslo Vokna.
Někteří z emigrantů, jejichž odjezd na čas otevřel zející ránu v duchovním těle undergroundového společenství, zakládají ve Vídni za Benýškova řízení časopis Paternoster. Je víceméně zakotven v atmosféře českého undergroundu 70. let, ale snaží se - mj. přebíráním materiálů z Vokna a Revolver revue - o udržování kontaktů s českou undergroundovou kulturou druhé poloviny 80. let.
Tím se dostáváme k současné situaci. Lze říci, že rána z počátku osmdesátých let je zacelena. Dospěla druhá generace undergroundu - v mnohém se lišící od jeho generace průkopnické. Jejím nejmarkantnějším projevem je Revolver revue, velkoryse koncipované periodikum (za krátkou dobu tří let vyšlo již devět obsáhlých čísel), v němž se generace osmdesátých let, jak budou tito básníci a hudebníci zřejmě nazýváni, hlásí os obovo důrazným a nepřehlédnutelným způsobem. Je to generace nesentimentální a duchovně ostře vyhraněná. Má mezi sebou básníky a spisovatele první velikosti (za všechny jmenujme Jáchyma Topola, Krchovského, Wagnerovou a Petra Placáka), významné hudební skupiny (Psí vojáci, Garáž, Ženy a řadu dalších), teoretiky a kritiky Ivana Lapera a Sašu Vondru, malíře Viktora Karlíka. Je lhostejné, zda by všichni jmenovaní nebo všichni z jejich okolí souhlasili s vřazením do hnutí undergroundu. Osobně se domnívám, že tam - navzdory jinému terminologickému vymezení - patří a že tam patří i tzv. alternativní kapely, především okruh Mikoláše Chadimy. Protože cílem undergroundu, jak jsem kdysi napsal ve zmíněné Zprávě, je vytvoření kultury, která bude nezávislá na establishmentu, jeho kategoriích hodnocení a hierarchii hodnot. Proto všichni, kdo se o vytvoření takové kulturní scény snaží, všichni, kdo vytvářejí široké společenství, z něhož tato scéna vyrostla a vyrůstá, jsou na duchovním díle undergroundu účastni. A spolu s nimi se na tomto díle podílejí i všichni ti, kdo pro absenci talentu nemohou spolu s nimi přímo kulturu vytvářel, ale svou spoluúčastí pomáhají formovat prostor, ve kterém se tato svobodná kultura zabydlela.