_
Originální záznam hlavního líčení v procesu s PPU
Část V.
Proces
V této části je zařazena tzv. druhá obžaloba z 6. 9. 1976, kterou je třeba porovnat s první obžalobou, která však není oficiálně odtajněna (pozn. autora seminární práce).
V této části je zařazena tzv. druhá obžaloba z 6. 9. 1976, kterou je třeba porovnat s první obžalobou, která však není oficiálně odtajněna (pozn. autora seminární práce).
Záznam hlavního líčení, který následuje, vypracovali Václav Havel, Věra Jirousová a Jiří Němec a poslali ho jako přílohu dopisu řediteli Čs. televize Janu Zelenkovi. Dopis Janu Zelenkovi je zařazen v části VI. Záznam je autentický dokument, a proto ani v tomto vydání nebyl nijak upraven. Je ovšem třeba uvést, že jeho autoři se během procesu setkali prakticky poprvé se složitou problematikou trestního práva. Své svědectví vydali jako lidé posuzující jednání předsedkyně senátu, přísedících, prokurátora, obžalovaných, obhájců a dalších osob v soudní síni i mimo ni především na základě svých vlastních životních zkušeností a ne na základě podrobné znalosti trestního práva, zvláště pak trestního řádu. Jestliže tedy předsedkyně senátu na obžalované nekřičela, nebrala jim a jejich obhájcům slovo a byla dokonce ochotna kontrolovat námitky, zdálo se těmto pozorovatelům, že její jednání je korektní. I z hlediska trestního řádu lze toto posouzení koncedovat, pokud jde o první jednací den. Z téhož hlediska není však možné se takto vyjádřit o druhém jednacím dnu, kdy např. předsedkyně senátu zamítla návrh obhajoby, aby byli předvoláni (někteří a pak všichni) svědci, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení (tj. před vyšetřovatelem bezpečnosti). Tím totiž jednoznačně porušila trestní řád a zkrátila tak právo obhajoby. Ještě závažnější porušení trestního řádu spočívá pak v tom, že předsedkyně nechala zaprotokolovat, že výpovědi těchto svědků (tj. těch, kteří nevypovídali osobně před soudem) byly čteny z protokolů, ačkoliv ve skutečnosti k žádnému čtení během hlavního líčení nedošlo. Takové čtení je totiž vázáno na souhlas obžalovaného. Obžalovaný se potom ke čtené výpovědi může vyjádřit a jeho vyjádření musí být zaprotokolováno. Tím předsedkyně senátu opět zkrátila právo obhajoby. Kuriózně působí i vyjádření soudu (v rozsudku) o textech písní: "... působí protispolečensky a svým obsahem jsou převážně vulgární". Kuriózně proto, že žádný text nebyl během hlavního líčení přečten. Tím vším byla mj. porušena zásada ústnosti.
Zdánlivá "korektnost" soudního jednání, slušnost i jistá prudérie, která vedla soud k tomu, že jednak nechtěl od svědka slyšet, která vulgární slova byla na vystoupeních zpívána, jednak hrubé porušování trestního řádu, vedly k tomu, že soud při rozhodování o vině a trestu neměl prakticky jediný důkaz, který by byl při hlavním líčení skutečně proveden, a na jehož základě by mohl obžalované odsoudit pro výtržnost. Soud si samozřejmě (a protiprávně) "posloužil" důkazy z přípravného řízení. Těsně před vynesením rozsudku, který měl být vyhlášen již odpoledne druhého jednacího dne, vznikla i zajímavá politická situace. Hlavní líčení sledovala i tzv. kvalifikovaná veřejnost, tj. kromě nejbližších příbuzných a tří zmíněných osob především zástupci různých složek ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti (včetně nejvyššího soudu) a nejméně jeden pracovník sekretariátu ÚV KSČ. I když je důvodné podezření, že při přerušování hlavního líčení předsedkyně senátu tajně jednala s vyššími stranickými orgány, byl tento kontakt zřejmě nedostatečný a závěr hlavního líčení se zdál přítomným expertům neudržitelný jak právně tak politicky. (Politicky hlavně proto, že na chodbách se shromáždili přední osobnosti kulturního života a socialistické opozice, dále pak zaměstnanci zahraničních tiskových agentur a zástupce Amnesty International.) Proto jednalo odpoledne druhého jednacího dne o případu Plastic People předsednictvo ústředního výboru strany (není se čemu divit, v polovině šedesátých let tento orgán rozhodoval o výši platu pražských kadeřnic). Předsednictvo vydalo potom "doporučení", že líčení má být ještě jednou přerušeno a rozsudek má být vynesen následujícího dne. Rozsudek sám zpracovávali do pozdních večerních hodin vybraní pracovníci justice, mj. nejvyššího soudu. (Předsedkyně senátu byla v lékařském ošetřování, protože se nervově zhroutila.) Dále bylo rozhodnuto zamezit přístupu "veřejnosti" (tedy Václava Havla a Jiřího Němce) do soudní síně v době, kdy bude čten rozsudek. Bylo rozhodnuto i o policejních zastrašovacích akcích proti několika protagonistům případu. Předsedkyně byla ostře kritizována, svůj díl dostal i prokurátor. Jednání předsednictva bylo dosti hektické a vzhledem k charakteru případu poměrně málo utajované, takže o něm věděli prakticky všichni pracovníci sekretariátu ústředního výboru.
Toto vše v zápise o procesu není a tehdy ani být nemohlo.
Zdánlivá "korektnost" soudního jednání, slušnost i jistá prudérie, která vedla soud k tomu, že jednak nechtěl od svědka slyšet, která vulgární slova byla na vystoupeních zpívána, jednak hrubé porušování trestního řádu, vedly k tomu, že soud při rozhodování o vině a trestu neměl prakticky jediný důkaz, který by byl při hlavním líčení skutečně proveden, a na jehož základě by mohl obžalované odsoudit pro výtržnost. Soud si samozřejmě (a protiprávně) "posloužil" důkazy z přípravného řízení. Těsně před vynesením rozsudku, který měl být vyhlášen již odpoledne druhého jednacího dne, vznikla i zajímavá politická situace. Hlavní líčení sledovala i tzv. kvalifikovaná veřejnost, tj. kromě nejbližších příbuzných a tří zmíněných osob především zástupci různých složek ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti (včetně nejvyššího soudu) a nejméně jeden pracovník sekretariátu ÚV KSČ. I když je důvodné podezření, že při přerušování hlavního líčení předsedkyně senátu tajně jednala s vyššími stranickými orgány, byl tento kontakt zřejmě nedostatečný a závěr hlavního líčení se zdál přítomným expertům neudržitelný jak právně tak politicky. (Politicky hlavně proto, že na chodbách se shromáždili přední osobnosti kulturního života a socialistické opozice, dále pak zaměstnanci zahraničních tiskových agentur a zástupce Amnesty International.) Proto jednalo odpoledne druhého jednacího dne o případu Plastic People předsednictvo ústředního výboru strany (není se čemu divit, v polovině šedesátých let tento orgán rozhodoval o výši platu pražských kadeřnic). Předsednictvo vydalo potom "doporučení", že líčení má být ještě jednou přerušeno a rozsudek má být vynesen následujícího dne. Rozsudek sám zpracovávali do pozdních večerních hodin vybraní pracovníci justice, mj. nejvyššího soudu. (Předsedkyně senátu byla v lékařském ošetřování, protože se nervově zhroutila.) Dále bylo rozhodnuto zamezit přístupu "veřejnosti" (tedy Václava Havla a Jiřího Němce) do soudní síně v době, kdy bude čten rozsudek. Bylo rozhodnuto i o policejních zastrašovacích akcích proti několika protagonistům případu. Předsedkyně byla ostře kritizována, svůj díl dostal i prokurátor. Jednání předsednictva bylo dosti hektické a vzhledem k charakteru případu poměrně málo utajované, takže o něm věděli prakticky všichni pracovníci sekretariátu ústředního výboru.
Toto vše v zápise o procesu není a tehdy ani být nemohlo.
Část V. je doplněna obhajobou Svatopluka Karáska, kterou vypracoval písemně ve vazbě a kterou nemohl při hlavním líčení uplatnit. Byla sice "zahrnuta" do soudního spisu, ale soud - podle trestního řádu - k ní nesměl přihlížet, protože při hlavním líčení nebyla přednesena ústně.
Poznamenejme ještě, že rozsudek v písemné podobě s značně liší - v odůvodnění - od rozsudku vyhlášeného ústně. Chybí zde např. vyjádření, že soud při rozhodování nepřihlížel k výpovědím deseti svědků, kteří vypovídali k činnosti Svatopluka Karáska v přípravném řízení a jejichž výpovědi byly - jak uvedla v rozporu se skutečností předsedkyně senátu - při hlavním líčení čteny. Tedy: tyto výpovědi čteny nebyly, i když je to zaprotokolováno a čteny být nesměly, neboť obhajoba (což je také zaprotokolováno) vyjádřila nesouhlas. Kdyby tyto výpovědi čteny byly, musel by k nim soud přihlížet, neboť musí přihlížet ke všem důkazům, které jsou během hlavního líčení ústně provedeny. Autoři rozsudku se z těchto dvou vzájemně si odporujících protiprávních aktů předsedkyně vymotali prostě tak, že o celé záležitosti pomlčeli. Zajímavé je rovněž to, že rozsudek uvádí jméno předsedkyně a jména dvou mužů, - soudců z lidu. V senátě však zasedala kromě předsedkyně jedna žena - soudkyně z lidu a jeden muž. Další muž - soudce z lidu - byl náhradníkem. (Plyne to z toho, že soudkyně z lidu zasáhla do jednání, a to navíc způsobem, který svědčil spíše o jejích sympatiích k obžalovaným.) Výměna soudkyně z lidu za náhradního soudce (která nebyla publikována) byla tedy provedena až v závěrečné fázi při poradě. Důvodem bylo prý to, že soudkyně z lidu odmítala odsuzující rozsudek podepsat; stejně ostatně i původní soudce z lidu. Rozsudek pak byl údajně schválen většinou (dvou) hlasů (proti jednomu), a to hlasů předsedkyně a náhradního soudce. Tuto část uzavírá fejeton Václava Havla a prohlášení deseti předních čs. právníků.
Poznamenejme ještě, že rozsudek v písemné podobě s značně liší - v odůvodnění - od rozsudku vyhlášeného ústně. Chybí zde např. vyjádření, že soud při rozhodování nepřihlížel k výpovědím deseti svědků, kteří vypovídali k činnosti Svatopluka Karáska v přípravném řízení a jejichž výpovědi byly - jak uvedla v rozporu se skutečností předsedkyně senátu - při hlavním líčení čteny. Tedy: tyto výpovědi čteny nebyly, i když je to zaprotokolováno a čteny být nesměly, neboť obhajoba (což je také zaprotokolováno) vyjádřila nesouhlas. Kdyby tyto výpovědi čteny byly, musel by k nim soud přihlížet, neboť musí přihlížet ke všem důkazům, které jsou během hlavního líčení ústně provedeny. Autoři rozsudku se z těchto dvou vzájemně si odporujících protiprávních aktů předsedkyně vymotali prostě tak, že o celé záležitosti pomlčeli. Zajímavé je rovněž to, že rozsudek uvádí jméno předsedkyně a jména dvou mužů, - soudců z lidu. V senátě však zasedala kromě předsedkyně jedna žena - soudkyně z lidu a jeden muž. Další muž - soudce z lidu - byl náhradníkem. (Plyne to z toho, že soudkyně z lidu zasáhla do jednání, a to navíc způsobem, který svědčil spíše o jejích sympatiích k obžalovaným.) Výměna soudkyně z lidu za náhradního soudce (která nebyla publikována) byla tedy provedena až v závěrečné fázi při poradě. Důvodem bylo prý to, že soudkyně z lidu odmítala odsuzující rozsudek podepsat; stejně ostatně i původní soudce z lidu. Rozsudek pak byl údajně schválen většinou (dvou) hlasů (proti jednomu), a to hlasů předsedkyně a náhradního soudce. Tuto část uzavírá fejeton Václava Havla a prohlášení deseti předních čs. právníků.
Okresní prokuratura Praha - západ
Praha 1, Karmelitská 19
Pv 227/76
Okresnímu soudu
Praha - západ
Pv 227/76
Okresnímu soudu
Praha - západ
Obžaloba
Okresní prokurátor pro Prahu - západ podává obžalobu na
1) Ivana Jirouse
nar. 23. 9. 1944 v Humpolci, dělníka, trvale bytem Praha 1, Navrátilova č. 11, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
2) Pavla Zajíčka
nar. 15. 4. 1951 v Praze, dělníka, trvale bytem Praha 5, Radotín, ul. Erbenova č. 18, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
3) Svatopluka Karáska
nar. 18. 10. 1942 v Praze, správce depozitáře, trvale bytem Praha 5, Holečkova č. 14, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
4) Vratislava Brabence
nar. 28. 4. 1943. v Praze, dělníka, trvale bytem Praha 9, Horní Počernice, Koněvova čp. 752, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
že
organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů; přitom v řadě případů uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací a orgány lidosprávy předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popř. oslavy rodinných událostí, a to takto:
organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů; přitom v řadě případů uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací a orgány lidosprávy předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popř. oslavy rodinných událostí, a to takto:
1) Ivan Jirous dne 19. 6. 1971 v Ledči nad Sázavou, 31. 7. 1972 v Písku, 24. 6. 1972 ve Zruči nad Sázavou, 1. 9. 1974 v Postupicích, 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13. 12. 1975 v Přešticích, 21. 2. 1976 v Bojanovicích, vystoupení organizačně zajišťoval a vlastními texty uváděl,
2) Pavel Zajíček dne 1. 12. 1973 ve Veleni, 1. 9. 1974 v Postupicích, v měsíci lednu 1975 v Mokropsech a 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku na vystoupení hrál a zpíval texty závadného obsahu a ve Veleni program uváděl,
3) Svatopluk Karásek dne 1. 9. 1974 v Postupicích, 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13. 12. 1975 v Přešticích, 21. 2. 1976 v Bojanovicích, hrál a zpíval písně, jejichž texty byly závadného obsahu, které si sám skládal,
3) Svatopluk Karásek dne 1. 9. 1974 v Postupicích, 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13. 12. 1975 v Přešticích, 21. 2. 1976 v Bojanovicích, hrál a zpíval písně, jejichž texty byly závadného obsahu, které si sám skládal,
4) Vratislav Brabenec dne 29. 6. 1972 v Praze 4, 8. 7. 1973 a 7. 10. 1973 v Klukovicích, 1. 12. 1973 ve Veleni, 1. 9. 1974 v Postupicích a 21. 2. 1976 v Bojanovicích, vystupoval jako hudebník a hrál písně, jejichž texty byly závadného obsahu, přičemž mu jejich obsah byl znám,
tedy všichni obvinění se dopustili veřejné hrubé neslušnosti a činy spáchali jako členové organizované skupiny.
Tím spáchali
Tím spáchali
všichni obvinění trestný čin výtržnictví podle ő 9 odst. 2 k ő 202 odst. 1,2 tr. z.
Navrhuji:
1) u hlavního líčení slyšeti jako svědky D. Brožovou č. 1.18, Z. Houdkovou č. 1.279, J. Benáka č. 1.209, J. Dlouhého č. 1.229, M. Schauera č. 1.464, M. Hamršmída č. 1.248, B. Kuklovou č. 1.347, J. Budila č. 1.223, J. Hodka č. 1.274, I. Pešáka č. 1.421, J. Kotka č. 1.327, M. Kocourka č. 1.3166, M. Plhoně č. 1.426, A. Kosíka č. 1.324, D. Němcovou č. 1.395.
Navrhuji:
1) u hlavního líčení slyšeti jako svědky D. Brožovou č. 1.18, Z. Houdkovou č. 1.279, J. Benáka č. 1.209, J. Dlouhého č. 1.229, M. Schauera č. 1.464, M. Hamršmída č. 1.248, B. Kuklovou č. 1.347, J. Budila č. 1.223, J. Hodka č. 1.274, I. Pešáka č. 1.421, J. Kotka č. 1.327, M. Kocourka č. 1.3166, M. Plhoně č. 1.426, A. Kosíka č. 1.324, D. Němcovou č. 1.395.
2) čísti ostatní svědecké výpovědi za podmínek dle ő 221/1 tr. ř.
3) konstatovat fotodokumentaci, texty písní, zprávu o tzv. "Třetím hudebním obrození", magnetofonové záznamy,
4) zprávy a informace,
4) zprávy a informace,
5) čísti osobní výkazy obviněných