close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ročníková práce VI

15. dubna 2007 v 0:00 | world
_

První den
Hlavní líčení s Ivanem Jirousem, Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem začalo 21. 9. 1976 v 8.30 před senátem okresního soudu pro Prahu - západ v Karmelitské ulici v Praze na Malé Straně za předsednictví soudkyně Vinčarové. V soudní budově se shromáždilo asi 150 přátel a příznivců obžalovaných a dalších osobností politického a kulturního života, mezi nimiž byl i bývalý člen předsednictva ÚV KSČ Dr. František Kriegel, bývalá poslankyně Dr. Gertruda Sekaninová - Čakrtová a někteří spisovatelé a literární a hudební kritici. Soudní budova byla střežena několika desítkami příslušníků VB, z nichž někteří měli s sebou psy, a několika policejními vozy. Okolní domy byly prohledávány a v soudní budově bylo velké množství příslušníků StB. Některé z přicházejících a odcházejících osob byly legitimovány příslušníky VB, ale všem - byť někdy s průtahy - byl posléze vstup do budovy umožněn. Líčení bylo oficiálně prohlášeno za veřejné a řadě osob, které se den před líčením dotazovaly, zda nebude ke vstupu potřeba zvláštních vstupenek, bylo řečeno, že nikoli. Přesto bylo těsně před počátkem líčení oznámeno, že přístup mají pouze osoby se vstupenkami a osm přímých rodinných příslušníků obžalovaných. Poté se skutečně dostavilo asi třicet osob, vesměs příslušníků StB, které se vykázaly vstupenkami a zaplnily soudní síň. Přímí příbuzní byli též vpuštěni, když se nejprve legitimovaly a byli zapsáni. Shromáždění lidé byli několikrát vyzváni, aby opustili soudní prostory, ale posléze jim bylo dovoleno v chodbách a na schodištích postávat; opustit tyto prostory museli jen ve chvíli, kdy ozbrojené eskorty provázely spoutané obžalované na toaletu. Většina shromážděných setrvala v budově soudu až do přerušení líčení po 16. hodině. Spolu se všemi ostatními shromážděnými byli z účasti na líčení vyloučeni též zástupci tisku a zástupci Amnesty International; později byla do soudní síně vpuštěna pouze šéfredaktorka časopisu Mladý svět.
Okamžitě po zahájení líčení vznesli všichni obhájci zásadní námitku z hlediska procesního práva, týkající se současného stavu spisu. Původní obžaloba, zformulovaná okresním prokurátorem Kovaříkem, po mnoha měsíčním vězení původně šestnácti obviněných, byla 2. 9. tímtéž prokurátorem vzata zpět s odůvodněním, že je třeba upřesnit některé skutky, pro které jsou obvinění stíháni, a posoudit míru zavinění jednotlivých obžalovaných. Doslova se zde píše: "Vzhledem k většímu počtu pachatelů a skutků, které jsou předmětem trestního stíhání, bylo možno dosud toto doplnění provést pouze u obviněných, kteří byli ponecháni soudem ve vazbě." Těmi jsou právě čtyři dnes souzení obžalovaní, ostatní obvinění, stíhaní na svobodě, byli ze společného řízení vyloučeni. Obhájci poukazovali na to, že spis má nyní jiný rozsah, je jinak stránkován a že je tedy za daného stavu ohrožena funkce obhajoby. Obhájci totiž nebyli vyzváni k seznámení s konečnou verzí spisu a ani obžalovaným nebylo toto seznámení umožněno. Prokurátor namítl, že ze spisu bylo pouze něco vyjmuto, další nové úkony že nebyly provedeny. Předsedkyně senátu přerušila líčení a senát se odebral k poradě. V rámci tohoto přerušení předsedkyně mluvila také s dalšími osobami, které soudní zřízenec charakterizoval jako pány z ministerstva. Pak byl oznámen výsledek porady: námitce obhajoby se nevyhovuje, argumentace byla totožná jako u prokurátora. Oproti předchozí verzi se nyní omezuje žaloba (kterou prokurátor na tomto místě přečetl) na žalování ő 202, odst. 1,2 tr. zákona, tedy na organizované výtržnictví. V hudebních projevech a působení obžalovaných se prý zračila hrubá neúcta ke společnosti s protisocialistickým působením, negativní vliv na životní styl mládeže. Doslovně bylo řečeno: "Vulgární výroky tvořily v podstatě jádro celého programu. Texty obsahovaly hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením, většinou exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus".
První byl vyslechnut obžalovaný Ivan Jirous. Ohradil se proti tomu, že je mu sumárně přičítána organizace všech žalovaných vystoupení, celá řada jich byla organizována místními mládežnickými skupinami, které si vystoupení přály. Když programy uváděl, popř. konferoval, nepoužíval žádných vulgárních výroků. Šlo ostatně v posledních letech o vystoupení soukromá (svatební oslavy), přesto však náležitě hlášená a zajištěná pozvánkami pro přátele. Pokud obsahovaly výrazy tak zvané vulgární, bylo jich použito v kontextu, který nedovoloval pohoršení. Pokud v nich byla kritizována společnost, pak pouze společnost konzumní, kterou účinkující neztotožňovali se společností socialistickou. Že se někomu takový umělecký projev nelíbí, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu. Odmítá formulace o nihilismu, dekadenci a klerikalismu, který přece není totožný s náboženským cítěním vůbec. Setkal se s tím, že někteří pracovníci společenských organizací a veřejných orgánů, kteří zmíněná vystoupení hodnotili negativně, tak činili prostě proto, že jejich účastníci nosí dlouhé vlasy. Necítí se proto vinen. Na otázky prokurátora Ivan Jirous upřesnil: osobně zajišťoval, aby se programu nezúčastnil někdo cizí, ale místnosti nebyly zcela uzavřeny, aby nebyl vzbuzován dojem, že se v nich děje něco nepřístojného. Představení probíhala v klidu. Režie představení (nájem sálu, odvoz aparatury atd.) byla hrazena dobrovolnými příspěvky účastníků, nešlo o komerční záležitost. Přátelé přispěli částkou podle vlastní úvahy. K otázkám obhajoby sděluje: například ve Zruči nad Sázavou, kde nebývá ukázněné publikum, místní samospráva ocenila, že obecenstvo se řídilo jeho pokyny. Podrobně rozebral skladbu skupiny DG 307, nazvanou "Utopenec". Jde o fónickou poezii, při níž slovo rozložené na slabiky slouží jako stavební materiál k výslednému celkovému dojmu. Bez přihlédnutí k tomuto aspektu nelze textu rozumět, neboť jednotlivá slova nelze v akustickém vjemu co do smyslu rozlišit. V celé své výpovědi upozorňoval Jirous na řadu věcných chyb a nepřesností v obžalobě: obžalovaný Karásek vystoupil v Postupicích se třemi písněmi, které neobsahovaly žádná vulgární slova; v Přešticích zpíval až po ukončení programu skupince čekající na vlak; v Kostelci u Křížku vůbec nevystoupil; obžalovaný Brabenec nevystupoval v Krči atd. atd.
Jako další obžalovaný byl vyslechnut Pavel Zajíček. Necítí se vinen. V některých svých skladbách užil takzvaných vulgárních výrazů, ale učinil tak funkčně. Tato slova byla pro něj nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení. Jeho básnicko-hudební tvorba je výrazem jeho života, jde mu o jeho jednotu. Nikdy se nesetkal s někým, koho by jeho texty pohoršovaly. Vystoupení neorganizoval. S vulgárními výrazy, které by se vyskytovaly v textech jiných účinkujících, se nesetkal. Pouze Svatopluk Karásek uvedl své vystoupení v Bojanovicích silnějším výrazem. Ve vazbě přečetl několik desítek knih, v řadě z nich našel mnoho velice ostrých replik. Před soudem pak přečetl čtyři citáty z knihy "Dva dopisy Pospischilovy" od německého autora H. Lutherhanda, která u nás vyšla v roce 1973. Obdobné výrazy obsahuje i kniha Jana Otčenáška "Kulhavý Orfeus". Domnívá se, že skupina DG 307 se snaží pronikat do toho, co člověka reálně obklopuje, že má lidem co říci a nechce je pohoršovat. Prokurátor na to zdůraznil, že ovšem to, co se líbí obžalovanému, nemusí se líbit ostatním. Žije přece ve společnosti... Co mělo například lidem říci, když ve Veleni veřejně recitoval: "Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu?" Pavel Zajíček odpověděl, že šlo o reprodukci jeho vlastního snu, který se mu právě takto zdál. Vzápětí se ho prokurátor zeptal, kolikrát se psychiatricky léčil. Zajíček: psychiatricky se léčil třikrát, žádal o umožnění návštěvy psychiatra také ve vězení, byla mu povolena jen jednou, a to před pěti měsíci. Jeho další žádosti byly bezvýsledné, musil se proto z několika těžkých depresí dostat sám. Co taková situace pro něho znamenala, lze snad pochopit z toho, že při prvních výsleších byl v takovém stavu, kdy mu splývaly pojmy navzájem. Před vzetím do vazby chodil na pravidelné ambulantní psychiatrické kontroly. Na žádost prokurátora Pavel Zajíček dále upřesňuje: v žádném případě svými texty neútočím proti společnosti, obracím se k veškerému světu - v tomto smyslu považuji svou básnickou tvorbu za vztahující se k celému kosmu. Vulgarismy v ní mají funkci oživení. Je to životný jazyk, lidé jej používají běžně, nelze je tedy přehlížet. Proto jsem jich jednotlivě užil asi v polovině svých básnických textů. Ovšem většina těchto textů byla určena k zhudebnění a jejich význam nelze odtrhovat od souvislosti s hudbou.
Výslech obžalovaného Svatopluka Karáska byl uveden žádostí advokáta, aby se senát a prokurátor seznámili s šestistránkovým vyjádřením Karáska ke všem jeho písním. Text byl jimi převzat, ale zároveň bylo poukázáno předsedkyní na časové omezení, jež nedovoluje se jím zabývat. S. Karásek zdůraznil, že se necítí být vinen. Jen ve dvou jeho písních se objevují - vždy jen jednou - běžné, lidové výrazy jako "v prdeli" a "sráč", což nejsou hrubě neslušná slova. Za celé své působení jen jednou, totiž v Bojanovicích uvedl své vystoupení ne zcela vhodným způsobem. Bylo to ale dáno uvolněnou atmosférou soukromé svatební oslavy. V Postupicích v r. 1974, kdy se poprvé setkal s ostatními obžalovanými, zpíval ty své tři písně, které uvedl na Portě, pořádané Pražským kulturním střediskem v Malostranské besedě v Praze. Skládá transpozice spirituálů, které rozhodně nevyjadřují nihilismus, dekadenci a klerikalismus, ale jejich pravý opak - totiž víru a naději, postoj směřující k otevřenosti lidského života. Jejich působení na mladé lidi považuje za morálně pozitivní. V 65 skladbách, které obžalovaní hráli, je asi 9 vulgárních výrazů - "naše texty se tedy těmito výrazy rozhodně nehemží". Klerikalismus usiluje o společnost, kde vládne církev... S. Karásek: "Nikdy jsem nebyl pro církev vládnoucí". "Jako věřící člověk jsem skládal a zpíval písně, ve kterých je přítomna moje víra." Vycházejí z biblického prostoru. Neřeší politické situace, ale situace lidské. "Pokud socialistická společnost hájí svobodu vyznání, nejsou moje písně protispolečenské. Proto jsem přesvědčen, že tvrzení prokuratury nemůže před soudem obstát." Na dotaz obhajoby, zda se cítil inspirován také spirituály, jaké zpíval Paul Robeson, odpověděl kladně. - Snažil se pro tento projev najít adekvátní výraz v české řeči, zachovat drsnost a lidovost černošského zpěvu.,
Z výslechu Vratislava Brabence vyplynulo, že se účastnil jen několika vystoupení, a to jako saxofonista. Hraje 19 let, z toho 6 let byl profesionálem. Necítí se vinen. Poznal ze zkušenosti mnoho různých vystoupení, může proto říci, že žalované produkce neměly charakter výtržností. Kritické názory na tvorbu žalovaných skupin občas slyšel, ale šlo o odlišné estetické názory na hudební styl, nikoli o pohoršení. Texty žalovaných skupin by označil jako městský folklór nebo naivní poezii... Na Plastic People ho přitahovalo, že mohl hrát improvizovaně, bez omezení. Klerikální názory nikdo ve skupině neprojevoval. Sám studoval do r. 1969 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, ale názorově se s ní rozešel a od té doby s ní neměl styky. Zajímá se o hudbu, zahradní architekturu (to je i jeho povolání), botaniku, dendrologii a literaturu. Pokud by měli povolení, soudí, že by ve skupině hráli hudbu stejného směru, hudbu nezkomercionalizovanou, usilovali by o vytvoření a vypracování osobitého výrazu. Prokurátor klade otázku, jak probíhaly kvalifikační zkoušky pořádané Pražským kulturním střediskem, k nimž se zkoušky pořádané Plastic People svého času přihlásila. Zkoušky proběhly v r. 1973, skupina vystoupila se zhudebněnou básní Růže a mrtví od známého českého umělce Jiřího Koláře a s jednou skladbou instrumentální. V komisi byli tehdy významní hudebníci a hudební kritikové. Ti pak skupině řekli, že kvalifikační zkoušky složila a dostali druhou kvalifikaci. Ovšem asi za čtrnáct dní dostala skupina cyklostilovaný dopis, kde se jí sděluje záporný výsledek zkoušek s povšechným odůvodněním, že způsob hudby skupiny není společensky žádoucí a vylučuje zprostředkování Pražským kulturním střediskem. Ivan Jirous: "Ptal jsem se na podrobnosti telefonicky ředitele PKS. Bylo mi řečeno, že naše hudba je morbidní. Položil jsem otázku, zda v našem státě existuje nějaká jiná agentura, u níž bychom se mohli přihlásit. Dostal jsem zápornou odpověď. Tehdy jsem se rozhodl, že budeme hrát pro sebe a své přátele, kterým se tato hudba líbí." V roce 1975 se skupiny Plastic People a DG 307 přihlásily k přehrávkám amatérských lidových hudebníků. Jak konstatovala předsedkyně senátu, oficiální hodnocení, založené ve spisech, bylo zcela negativní. Na rozdíl od tohoto hodnocení není o průběhu zkoušek z roku 1973 ve spisech zmínky.
 


Anketa

Dva pojmy x dva světy. Co je blíže k aortě Vašeho srdce?

Komerce
Underground

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama