Obraz okolí jako v jedné z básní Williama Blaka, jedeme na hadovi. Všichni. Stojíme, padáme společně se svým okolím. Ke smrti je blíž než k životu. Ve vzduchu větřím známý pach, jsem profesionální sebevrah, odhalil jsem Tě. Všude kolem Tebe je ta typická vůně žitných klasů. Strčit Ti ruku do rozkroku, do Tvých vlasů. Dotknout se prsty až z nich bude kapat vosk. A dost. Nenápadně se dotýkat Tvých blonďatých prsů, stoupat si blíž a blíž a otírat se o ně. Pohoršovat okolí, přikrčeni kdesi ve stínu. Pojď na hada, směr Slunce, poletíme až na Měsíc! A bude nás víc a víc. A to Vás ty kurvy křesťanský v kostele neučily? Vy nevíte čím jste? To já budu čím jsem. Jsem Jimem Morrisonem.
Kapitola 26
4. května 2007 v 19:10 | worldKomentáře
Již se onen bod zlomil? Já jen, že má endogenní deprese mi nedovolí čekat déle a nejspíše se o Tvých dalších osudech na modré planetě ani nedozvím.
Ještě stále odolávám tomu neuvěřitelnýmu tlaku, a ty, jak se tak dívám, své depresi taky...
Pam má zrovna období, kdy touží být někým jiným, s někým jiným, někde jinde. Netrpělivě čeká na bod, ve kterým se to všechno zlomí, a ona bude tou "normální" slečnou, takovou, jakou její okolí chce, aby byla.