_
DG307
Málokterá věta v sobě tak dokonale a zkratkovitě, ale přitom vyčerpávajícím způsobem shrnuje všechno to, co je obsaženo v tvrobě DG 307. Skupiny, která v každé době zůstala vždy sama sebou a která vědomě rezignovala jak na přízeň hudební kritiky, tak i širšího publika. Jejím nejzákladnějším kriteriem zůstal onen prožitek vystoupení, prvek souznění a obnažujícího předávání. "Mimo jakýkoliv společnosti, mimo jakýkoliv jazyky, mimo jakýkoliv hnutí tohoto světa", říká Pavel Z., jenž vždy donutí DG 307 povstat z popela stejně jako mytologický pták Fénix znovu a znovu vzlétá z ohně, který ho spálil. K dobám vzniku DG 307 je třeba vrátit se až k samému začátku sedmdesátých let, kdy došlo ke spojení dvou významných osobností českého undergroundu: hudebníka a dvorního skladatele Plastic People Of The Universe Milana Hlavsy s básníkem Pavlem Zajíčkem. Naprosto odlišný přístup ke komponování než u Plastiků dokazoval Hlavsovo muzikantské rozpětí a Zajíčkovo citlivé, nekonvenční, na kost ohlodané básnické pojmenovávání reality bylo dostatečně přímé i kontrastní k zvláštním, někdy až nehudebním postupům, jaké zaznívaly z tvorby DG 307 těch let. Řídké koncerty s podtextem happeningu se ze známých důvodů odehrávaly výhradně na soukromých vystoupeních pro uzavřený okruh spřáteleného publika, což nezabránilo Zajíčkovu odsouzení za "výtržnictví" v roce 1976 (společně s Jirousem, Karáskem a Brabencem) a dřevní historie DG 307 se definitivně uzavřela Zajíčkovou emigrací v roce 1980. Tato etapa je dostatečně podrobně zmapována jak literárně, zejména v Jirousově "Magorově zápisníku", tak i hudebně díky péči vydavatelství Globus, které vydalo nejdříve archivní nahrávky DG 307 "1973-75" a posléze výpravnou trilogii - "Dar stínům", "Pták utrženej z řetězu" a "Torzo" - z rozmezí let 1979/80. Syrovost a deformace tehdejšího hudebního i vokálního projevu nemilosrdně odrážela život v ghettu českého podzemí. Důležitější než jakýkoli umělecký či estetický efekt byl pocit vzájemného souznění, zúročení vlastní kreativity a potvrzení nezávislosti na zapáchající zdechlině oficiální kultury.
K obnovení spolupráce Hlavsy se Zajíčkem došlo po jeho návratu z exilu od té doby již jen jednou, a to na bezmála sólovém projektu "Uměle ochuceno" (Újezd, 1992), kdy dvěma syntezátorům a charismatickým hlasům výše zmíněných protagonistů lehce sekunduje dívčí zpěv a cello v nezvykle melodických a jednovrstvých skladbách. Ty se zřetelně odlišují od předchozích drásavých a experimentálních kompozic, ovšem nepostradatelná dávka dekadence, emociálnosti a naléhavosti, typická pro jakoukoli hudební etapu DG 307, je v hojné míře obsažena i zde, byť se jedná o nahrávku vzniklou během velice krátké doby. Mejla Hlavsa ji nazval "komorní záležitostí pro opuštěný a zoufalý lidi". Dlouhodobá pauza v jejich společné tvorbě a vzájemné odloučení jsou nepostřehnutelné.
Následovala řada koncertů na kterých byl repertoár z této desky přehrán živě, a to navíc v brutálně rozšířené koncertní sestavě: dvoje bicí, dvoje syntezátory, elektrická kytara, housle a cello. To dodalo písním mimořádné napětí a dynamiku, navíc hráčské schopnosti - které nikdy předtím nebyly samozřejmostí - tohoto seskupení vytýčily cestu, kterou se DG 307 mohli vydat do dalších let. V podobně barevné sestavě - už bez Hlavsy, který se rozhodl plně věnovat Fiction a bez druhých bicích, zato s basovou kytarou - vydali v omezeném nákladu kazetu "tvář jako Botticelliho Anděl" (1995), koncert z pražského jazzklubu Železná. I z místa nahrávky je evidentní, jak je hudba DG 307 nezařaditelná: obsahuje totiž jak schemata, běžná v klasickém rockovém písničkářství, tak i motivy, blížící se vážné hudbě, zejména emotivně gradující dialogy houslí a cella, zaslechneme kompoziční postupy, dotýkající se tradic hudební avantgardy a přitom tak kontrastující s civilní Zajíčkovou deklamací textu - jeho podivně naléhavý, uhrančivý a podmanivý hlas je ostatně dominantní složkou projevu DG 307. Navíc jeho poetika vidění všedního světa a svědectví o něm je podstatným a možná i nejzákladnějším atributem skupiny. Repertoár z kazety pak byl základem pro další regulérní CD "Kniha psaná chaosem" (Globus 1996).
Ve stejném obsazení a při zachování ducha, typického pro projev a tvorbu současných DG 307, vznikla po dvouleté pauze další studiová nahrávka "Siluety" (1998), kterou si skupina vydala a distribuovala sama. Nekoncertovali příliš často, ale každé vystoupení bylo událostí. Po určitém pnutí uvnitř skupiny došlo k výměně na postu kytaristy i bubeníka a nová sestava se sehrála ve vyzrálé hudební těleso, které v sobě koncentrovalo to nejlepší z dosavadní - dnes téměř třicetileté - tvorby DG 307. Nicméně sedmičlenné obsazení, v němž se pohybovali i hudebníci, působící v jiných souborech (Šílenství, Echt!, Rudovous) obtížně nacházelo volné termíny pro společné hraní. Připočítejme v to určitým způsobem nevyváženou a komplikovanou Zajíčkovu osobnost a zjistíme, že skupina se dostala do stadia, kdy na podiu nikdo nevěděl, zda se právě nejedná o poslední koncert. Proto se rozhodli zaznamenat jedno - jak se později ukázalo z posledních - vystoupení. V březnu 1999 tak vznikla velice zdařilá a autentická koncertní nahrávka, kterou v prosinci téhož roku pod lakonickým názvem "Koncert" vydali brněnští Indies. Na více než sedmdesáti minutách se zde nabízí průřez celou historií kapely, kterou hudebníci servírují ve velice hutném a vyváženém tvaru. Výpověď je zde učiněna se zdánlivou lehkostí a srozumitelností, nicméně nepostrádá úžasné napětí, sevřenost a tam kdesi vzadu je stále cítit závan apokalypsy, očistné sebereflexe a osvobozující výpovědi. Přesně tak, jak tomu bylo ve zběsilých dobách pravěku DG 307. Nakolik je toto album labutí písní, anebo zda bude jen další kapitolou v poněkud chaotickém putování Pavla Zajíčka hudebním světem ukáže čas.