V neděli, krátce po poledni, jsme se vydali se Sluníčkem, jejíma rodičema a Štěpíkem do zůčka. Přes několik drobných potyček (za odřený pásek od nosorožce, se omlovám, Sluníčko moje...) se výlet vydařil.
Štěpíka jsem seznámil se Sluníčkem a myslím, že si docela rozumí, což je výborný vklad na budoucí výlet na Kamenčák...
... ale budoucnost je proti mně, podobně jako minulost, proto se utíkám do přítomnosti. Být tak surikatou uzavřenou za sklem a přemýšlet o stupiditě lidí, smějících se na sklo. Na mě. Na surikatu.
Zůčko v ústecké metropoli bylo opravdu fascinující a vzhledem k tomu, že Sluníčko bylo u mé tlapičky a zároveň i na obloze, bylo mi krásně. Na jak dlouho?