3. dubna 2008 v 15:00 | Luciášek
Ze školy do práce a z práce do školy. Můj pseudoumělecký život se stal příliš všedním, než aby si zasloužil zmínit několik písmenek. Takové zdání je pravdivé, přesto jsem se dokázal ze stereotypu vymanit, napomohl tomu především uplynulý víkend.
I osobní život nabral nečekané obrátky. Vše začalo komentářem
Sluníčka pod jedním ze článků. Byla to první reakce Sluníčka po velice dlouhé době. Až příliš dlouhé, na můj vkus. U Sluníčka jsem nechal část svého srdíčka, tu podstatnou část. Byla naprosto jiná než
Sannynka, které samozřejmě nějaké písmenko věnuji též, byla svá. Vztah se Sluníčkem bych se nebál nazvati svým prvním dospělým. V postýlce nám to klapalo jako bychom byli jedno tělo. Mimo postýlku jsme byli dvě duše, dle mého názoru sloučené v jednu, dle jejího nikoliv. Analýza chyb? Samozřejmě, že u mě. Nebyla však možnost, dost možná ani chuť, si cokoliv vyříkávat. Sluníčko vše vyřešilo po svém, tvrdohlavá to slečna. Je škoda začít pálit mosty, nikdy totiž nevíš, kdy se budeš chtít vrátit na ten druhý břeh.
Pro Sluníčko jsem tedy přestal fyzicky existovat, možná psychický stesk zůstal, jedná se však o jev přechodný. Sluníčko se mi v srdíčku zabydlelo dosti, avšak již nečekám na písmenka od ní jako na boží smilování. Patřím totiž do pekla a Ona je ďábel sám.
Ničeho nelitovat, v tom je kouzlo nihilismu. Neexistuje včera ani zítra. Je jen dnes, teď a tady, já a... já. Nikde není Ona, Ona již totiž není. Láska je mrtvá, neboť jsme ji sami zabili.
Tím, že jsem se stal oficiálně svobodným chlapečkem, dosti věcí se vyřešilo. Kontakt se slečnou z Blavy nabral na intenzitě a střetáváme se v ústávku i mimo něj. Co vlastně jsme? Kamarádi, šukací kamarádi nebo jen příslušníci moderní generace. Cé je správně. Náš velký/malý mezinárodní vztah založený na tom, že mezi námi žádný vztah není. Nespíme spolu, není důvod hledat sloučení v toho druhého. Máme jen svá těla a své duše. Sedění vedle sebe na přednáškách nás asi plně naplňuje. Asi. Nejspíš. Co Katka, nespíš? S kým spíš a proč vůbec spíš? Nebo spíš nespíš?
A přišel víkend. Poté co jsem se psychicky vyrovnal se ztrátou žhavého kotouče, usoudil jsem, že život jde dál. Slunce již tak intenzivně nezáří a musel jsem započít hledání cizího doteku na tváři.
Kolem mé pseudoumělecké psyché se věčně točí desítky slečen. Nezáleží však na kvantitě, nýbrž na kvalitě daného jedince.Hledání kvality mezi slečnami moderní generace je podobné pověstnému hledání jehly v kupce sena. Přibližně před čtrnácti dny nabral písmenkový vztah s
MoiYmo na intenzitě. Slečna se jmenuje Verča a pochází netypicky z Teplic.
Věk šestnáct let, připočítáme-li i dobu strávenou v lůně maminky, dostaneme se na číslo 17.
MoiYmo je chodící příslušník dekadentní generace, páření se se známými neznámými bylo na denním pořádku. Je čas na změnu. MoiYmo čekalo na prince na černém koni, princ dorazil za pět minut dvanáct.
Na koncertě
Good Charlotte byla MoiYmo v roli mé společnice. Podpisy od členů kapely si vykoupila polibkem, který až nápadně evokoval scénu z videoklipů Marilyna Mansona. Nejnovější objev. Mé MoiYmo.
Hledání vhodné adeptky pro Ninu Electru započalo psáti novou kapitolu.
Víkend však nebyl jen tisíckrát zmiňovaný zážitek s GC, znamenal pro mě dosti i v souvislosti s pojmy
Zizi a Bivojky.
Zizi je Zuzanka a Zuzanka je Zizi. Zizi mi přislíbila léto strávené v Los Angeles, jsem tedy zvědav, zda-li svým slovům dokáže dáti reálné obrysy. Se slečnou jsem se seznámil před několika lety na Mořském koníku a od té doby se cíleně setkáváme v rámci intensivních a méně intensivních period. Právě procházíme tím více intensivním obdobím, a tak jsem stihl poznati i jejího chlapce - Davida. Oba vypadají šťastně, přesto nebo snad právě proto, bych chtěl Zizi upozorniti, že by si měla svého chlapce náležitě vážiti a ne před jeho zraky hladit koleno pseudoumělce v černých brýlích. Děkuji jí za procházku metropolí i za seznámení s Davidem.
Obdobné poděkování si zaslouží i sportovní, resp. florbalový oddíl
Bivoj Litvínov. Bivojky dorazily do pražské metropole v pátek, aby zde rozepsaly unikátní pohádku. Potkal jsem se s
Kamí na Flóře, zanedlouho se k nám přidala i Ančítka s Tuttinkou a já jsem zavzpomínal na staré časy. Na Sannynku.
Se Sanny jsme si leccos vyříkali, ale očividně nám spíše vyhovuje komunikace přes písmenka, popř. hlásek ze sluchátka. Při osobních setkáních to byla Itálie, ehm arogantní chování z její strany bylo kompenzováno obdobným chováním ze strany mé.
Tento text od Xaviera Baumaxy nás pronásledoval, nás všechny a s Kamí jsme jím pronásledovali celou metropoli. Osobní dojmy ze setkání s Bivojkami jsou jen a jen kladné. Poznal jsem Ančítku, což je živočich, s kterým si občasně písmenkuji. Jedná se o tvora, jenž má takové charisma, že mu ho mohu jen tiše závidět. Navíc mi opět srdíčkem prorostla Kamí a já jsem již na pochybách, že ta slečna má ještě kam růst. Pokud bych měl označiti někoho za svou nejlepší kamarádku, byla by to právě ona. S Kamí jsem se seznámil na Kamenčáku, ve stejné době jako se Sannynkou, při vztahu se Sanny to mezi mnou a Kamí jiskřilo... ehm, ale kromě několika letmých polibků nikdy nic nebylo. A po vztahu se Sanny, ta jedna pověstná postelová episodka... ne, my jsme jen kamarádi. Výborní kamarádi, snad i nejlepší pod Sluncem.
Má posedlost Mostem tedy zůstává. Sanny a Sluníčko, mé dva nejkrásnější vztahy spojuje právě Most. Kamí dotváří tento trojúhelník a Ančítka vlastně utváří kompletní čtverec. Děkuji za tento geometrický útvar.
Ze sportovního hlediska byl víkend Bivojek také úspěšný. Povzbuzování mou osobou bylo nakonec platné natolik, že se Bivojky prokousaly do play-off. Přesto, že dvakrát prohrály a dvakrát zvítězily, v celkovém bodovém součtu postoupily, ač v to již nikdo nedoufal. Florbalová unie byla vstřícná a i jí patří veliké díky.
Příští víkend Bivojky opět dorazí, budou zde bojovati v regulérním play-off. Již nyní jim držím palečky, protože podobné víkendy nabízí nepřeberné množství okamžiků, pro které se sluší na planetě Zemi existovati.
A krátké intermezzo na závěr, bude patřiti následujícím dnům. Zítra se dostanu konečně zpět domů, do Teplic.
Až s podivem přijímám skutečnost, že mi vše vychází. Co se školy týče, existuji, bojuji a věřím v to, že se na konci letního semestru budu radovati. Co se práce týče, tak jsem šťastný, že se mi podařilo uskutečnit rozhovor a sepsati kvalitní recenzi na koncert GC, navíc má občasná práce ve Schleckeru je pro mou psyché přínosná tím, že se setkávám s lidmi a mohu se tudíž učiti ovládati své emoce. V poslední době se navíc setkávám se zajímavými tvory, potkávám nové i staré kamarády a je mi v tom těle, trefně pojmenovaném Luciášek, příjemně. Doma je navíc trvalý vztah pohody a pokaždé, když se vydám domů, těším se na rodiče. Jak dlouho jsem si přál podobnou větu napsati, možná až příliš dlouho.
O víkendu se chystám v sobotu na ples s MoiYmo rozejedeme kofein palbu, poté mě ve středu čekají důležité zkoušky a opět opustím teplické pole působnosti a vypravím se do metropole. Zde bych chtěl setrvati o víkendu, kdy budou hrát Bivojky a naivně doufám, že by se za mnou mohlo MoiYmo vypraviti.
I přes mraky se dotýkám Slunce a jen doufám, že se Slunce někdy dotkne mě,
Váš James Douglas Morrison
Ty jseš hroznej blbec...vždycky jsem si nakonec řekla,že ne takovej..ale fakt jseš..