Billy: Neřekl bych, že právě my cokoliv ovlivňujeme. Je to sporné, jsou miliony mladých lidí, kteří si myslí, že je hudba jejich smyslem života. Otázkou je, zda-li té muzice vůbec rozumí. Hudba není jen to, co jim podbízí MTV, její pochopení je dlouhodobým procesem. O muzice, kterou posloucháte, musíte přemýšlet. Když hrajeme, snažíme se primárně o show, protože část fanoušků přijde na koncert kvůli ní. Někteří se vůbec nedívají na texty nebo jim nerozumí.
Paul: Samozřejmě je příjemné, když dostáváme dopisy od fanynek, které nás obdivují. Myslím ale, že skrz hudbu jejich životy výrazně nezměníme. Milují naší práci, možná i nás (smích). My milujeme je. Naším hlavním úkolem ale je donutit fanoušky a fanynky, aby si koupili nové CD, popř. šli na koncert. Nenutíme je silou, ale naší tvorbou. Rádi šíříme štěstí.
Billy: Já bych řekl, že hodně velký podíl na tom šířením štěstí mají Joel a Benji. Texty, které vznikají nejsou temné jako u jiných kapel, spíše obsahují sarkastický humor. Je důležité umět si vystřelit sám ze sebe.
Paul: Myslím, že my jsme poněkud jiná kategorie než je EMO. Nejsme žádná EMO skupina, v některých písních samozřejmě odkaz na emoce naleznete, jenže bez nich to snad ani dost dobře nejde. A je těžké určit co je vlastně EMO.
Paul: Přesně, přesně. Proto mi přijdou trapné ty spory, kdo je více EMO. Ve stylu EMO jde především o emoce. A my emoce v písních máme, přesto se do této škatulky neřadíme. Byli jsme tu dříve, než se EMO globálně rozšířilo a hráli jsme prakticky stejnou hudbu jako nyní. I k tomu je důležité přihlédnout. Vadí mi to rozdělení, Ty jsi punker, Ty jsi gothic, Ty jsi EMO. Jak můžete pomocí stylu popsat osobnost, která ho vyznává? Dříve se hudba hodnotila pomocí vodítka, to je rap, to je rock, to je punk, to mi vždy přišlo více spravedlivější.
Billy: EMO je skupinka lidí, která patří pod punk. Žádné EMO jako vlastní hudební žánr neexistuje. EMO děti jsou naštvaní na systém stejně jako pankáči, EMO děti jsou smutní z denního stereotypu, podobně jako pankáči. Na stranu druhou líbí se mi mnohem více jejich vyjádření revolty, než to prosté punkerské vyjádření.
Paul: Já jsem EMO, podívej se na mě (demonstrativně si jezdí ukazováčkem levé ruky po té pravé a naznačuje řezání žil).
Billy: Náhodou jsem si vždy rád poslechl ty skupiny, které vlnu EMO nastartovaly. My však patříme jinam.
Paul: Jsou skvělí, ale já osobně je uznávám jako skupiny hrající rock nebo odniž punku, nikoliv EMO.
Billy: Jsou jiné skupiny, undergroundové, lokální kapely. Ty hrály a hrají natolik emocionální hardcore, rock či punk a to takovým stylem, že rozpláčí každého (smích). My Chemical Romance patří pod mainstream, který se na té vlně veze. Jejich hudba je kvalitní, ale příliš vzdálená těm undergroundovým a lokálním kapelám. Je to úplně jiný styl.
Paul: Ale podívejte se na stovky klasických kultovních rockových kapel, jejich texty se také dají popsat jako EMO.
Paul: Je to legrace, pozorovat pózéry jak si řežou žíly aniž by věděli, proč to dělají. Všichni si připadají strašně smutní, přesto vlastně ani dost dobře nevědí, proč smutní jsou. Nemám rád takové ty věrné fanoušky, kteří jsou odhodlání zemřít pro svou kapelu. Proč by to dělali? My jsme jen lidé, které oni často osobně ani neznají, přesto by pro nás chtěli zemřít. Něco se tedy děje špatně. Když jsem byl mladý, také jsem miloval hudbu. Ale názor jsem si tvořil sám nebo pod vlivem party lidí, s kterou jsem se scházel. Nyní se názory tvoří uměle pod vlivem médií. To je špatně.
Billy: Přijde mi, že mladí chtějí často utéct z té pravé reality.
Paul: A je to určitě podmíněné i výchovou, kdyby jim rodiče vytvořili domácí prostředí, myslím si, že by děti nikam utíkat nemusely.
Billy: Začínali jsme jako klasická lokální kapela, v Marylandu jsme odehráli stovky dobrých koncertů - bez fanoušků, stovky špatných koncertů - bez fanoušků. V šestnácti letech na střední škole jsme začali být tak nějak hudebně aktivní, každá skupina potřebuje zkušenosti. A získávat je lze samozřejmě jen hraním.
Paul: Postupně se vše začalo obracet k lepšímu, začali jsme předskakovat slavnějším kapelám. Téměř všechny kapely v té době znamenaly více než Good Charlotte, o to více jsme si vážili příležitosti zviditelnit se jako předskokani.
Billy: Celkem jsme předskakovali snad čtyři roky a stále se rozvíjeli a dřeli na sto procent.
Paul: Pokud máte dítě a má vlohy být vědcem, těžko z něj uděláte muzikanta. Je to tak dané, musí být vědcem. Můj otec byl posedlý sportem a chtěl, abych byl sportovec. Nenáviděl jsem ho za to, přesto mi poté koupil tu nejlevnější kytaru a když viděl jak jsem s ní šťastný, již mě v hudbě neomezoval.
Billy: Na mé děti rozhodně nebudu tlačit, aby se staly muzikanty z jednoduchého důvodu, jedná se o cestu na dlouhou trať a udělat kariéru v hudbě je neskutečně složité. Můj bratr dělá hudbu stejně dlouho jako já, přesto hraje jen v lokální kapele v Marylandu. Talent rozhodně má, ale nejspíše neměl tolik štěstí jako já. Vše je o štěstí a o vůli.
Paul: A my jsme šťastní, že jsme tam, kde jsme.
Billy: Ano, poprvé. Praha je fantastická. Hodně jí v mých očích pomohlo počasí (za okny Kongresového centra intenzivně zářilo Slunce).
Paul: Já jsem tedy měl na poznání Prahy hodinu a neviděl jsem z památek vůbec nic.
Billy: Fakt? To jsi o hodně přišel.
Paul: Ale přesto se mi líbila, procházel jsem se kolem Kongresového centra a byl jsem fascinován starými domy, to my v USA vůbec nemáme.
Billy: Metallica.
Paul: Metallica. R.E.M. jsem měl rád, když jsem byl dítě. Metallica má můj obdiv, mají skvělou kariéru...
Billy: ... a skvělé písně (oba začnou zpívat).
Paul: Těžko říci. My se považujeme za obojí, důležité ale je, za co nás považuje veřejnost. I v kapele máme umělce a muzikanty. Umělcem je třeba Billy, který maluje, tvoří a podřizuje umění vše.
Billy: Díky. Nejdůležitější jsou podle mě texty, Joel s Benjim jsou tedy největšími umělci v naší kapele.
Billy: Od začátku jím byl Benji.
Paul: Ano, vše se často podřizovalo jeho názorům.
Billy: Nikdo neuměl pořádně hrát na kytaru, ani na jiné nástroje a Benji k nám přišel a oznámil nám, že jsme právě založili kapelu. Vůbec jsme nevěděli co budeme hrát, on ale začal psát texty a my jsme se začali učit hrát na jednotlivé nástroje.
Paul: Na stranu druhou líbí se mi ta dekomkracie v kapele. Dospěli jsme do stádia, kdy slovo každého z členů má váhu a každý se tedy může svobodně vyjádřit. Finální rozhodnutí jsou většinou věcí dohody než jednostranného rozhodutí. Snad i proto nám to tolik klape.
Paul:. The Chronicles Of Life And Death. Líbila se mi ta atmosféra kolem natáčení alba a hlavně mám rád písničky z tohoto alba.
Billy: Určitě The Young And Hopeless. To je deska, kde se odráží naše touha stvořit vyjímečné punkrockové album. Na koncertech hraji nejraději písně z nového alba, hudebně jsou nejkvalitnější. Doma bych si je však nepustil, to spíše ten klasický punkrock.
Billy: O tom, že začínáme natáčet nové album téměř nikdo nevěděl. Necítili jsme potřebu se zviditelňovat a křičet do světa, že natáčíme novou desku. Navíc Eric Valentine potřeboval pauzu. Řekl, že by chtěl v budoucnu opět produkovat nějaké album Good Charlotte, ale že nyní po deseti letech společné práce se cítí příliš opotřebovaný.
Paul: Sedli jsme si s kapelou a začali řešit co dále. Nutně jsme potřebovali producenta. Pak přišel nápad oslovit Dona Gilmoura.
Billy: Byl fantastický, hned po první schůzce nám sdělil, že zítra začneme zkoušet nový materiál a natáčet.
Paul: Nadšení z něj přímo zářilo. Vzpomínal na natáčení první desky a při natáčení aktuální alba byl rozhodně přínosem. Pro nás bylo zkušeností i zjištění, že Eric s Donem pracují každý jiným stylem. Ano, každý má svůj styl, ale rozdíl mezi jejich stylem práce je neskutečný.
Billy: Uvidíme s kým natočíme další desku, zatím není nic jasného, ale s Donem i s novou deskou jsme spokojeni.
Billy: Nevím jak to dost dobře vystihnout, Dean je fenomenální. Je skvělá osobnost.
Paul: Do naší kapely přišel s neskutečným množstvím zkušeností. Postupně je předává. Na bicí dokáže zahrát cokoliv. Chris byl typický bubeník, který poslouchal rock ´n´roll a žil jím. Dean je naopak umělec. Přijdeme za ním s nějakým nápadem a on si převede naše myšlenky do paliček a poté naše myšlenky reprodukuje.
Billy: Dean působil v úspěšných kapelách a v USA je velice uznávaný. My jsme ho sice angažovali jako bubeníka, zároveň je však i naším učitelem. Nyní vidíme, že angažování Deana byl krok vpřed. Každý den má úsměv na tváři a do kapely přinesl pohodu a nabil nás energií.
Billy: Máme turné po Evropě, tuším že následující dva týdny.
Paul: Poté se vracíme zpět do USA, v červenci a v srpnu by mělo být turné po Americe, následně se chceme opět zavřít do nahrávacího studia a začít s novou deskou.
Billy: Jinak toto turné po Evropě se nám zatím moc líbí, protože si připadáme jako pravá rocková kapela. V USA je to s populárnimi skupinami poněkud jiné. Ano, slečny křičí všude stejně, ale to opečovávání kapely je v Evropě na mnohem vyšší úrovni.
Mikuška : mohl bych se zeptat kolik ti je let? ..xD