Kapky deště stékají po tváři, když opouštím jedno z nástupišť na trase Teplice - Most. Oblast nikoho, tam, kde i Bůh je jen host. Most. Vlakové nádraží. Vzpomínám si na události dávno zapomenuté. První návštěva té minulé. Druhá. Třetí? Prvoplánové splynutí duší v šeru nádražní zdi. Však Ona chtěla. Chtěl jsem i Já. Výhled na cukrárnu. Jahodovou. Teď láska stéka vodou po tváři. Atonek Anděl nezáří. Zazáří ještě vůbec? Někdy. V nicotě je kouzlo. Nikdy.
Kapky deště nabraly na intensitě. Z minulosti se žít nedá, od čeho jsou tedy vzpomínky? Jen trápení. Procesy psyché. Jak náročné procesy. "Opustíme-li tento prostor a nebudeme se milovat, nebudeme se milovat již nikdy v prostoru," masírují verba dutinu lebeční. Proč se stále vracím k té minulé, když jsem přijel za současnou. Současně minulou.
Symbolika věčna. A Ona? Ne, není mi vděčná. Za to? Není za co. Vydávám se autobusem na okružní jízdu celou mosteckou metropolí. Za Atonem. Zastavím své tělo na stanovišti Kahan. Zdavím se s osudovým místem. Osudové místo, v jehož blízkosti bydlí rok a čtvrt té minulé. Místo, kde denně ulehají ke spánku tři čtvrtiny mě celého. Ona, Ona a Aton.
Již stojím před vstupem do svatyně Boha Slunce - Atona. Samozřejmě, že Aton sdílí své tělo s jinými. Sobotní noc. Stojím a topím se ve slané vodě, která je regulována kyselým deštěm. Psyché je kousek po kousku masakrována pocitem méněcennosti.
Čekám na náhodné příslušníky konzumu, kteří si k oku celého vlastního bytu, obrazovce, pořídili hračku na vodítku. Zámek se otevírá, dveře poznání na prahu svatyně samotného Atona.
Vstupuji dovnitř. Schránka se třese a vzpomínky. Na plese a na dámy. A dá mi nebo nedá mi?
A první společná, tehdy přišla Ona za mnou. Nyní chodím výlučně jen já za ní. Již se neptám na pudové otázky, trápí mě jiné... nadpozemské. Ty osudové. Povznést se nad prožitky a zážitky momentální podstaty, nad Freuda, Nietzscheho. Nihilismus zapomenut díky jedinému paprsku Atona.
Pamatuji si poslední den v roce minulém. Některé vzpomínky jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Té současné. Přítomnost minulostí a budoucnost přítomností. Žiji proto, abych zemřel. Žiji proto, abych zachytil každý paprsek Atona v intensivně zářícím červeném světle. I protoru. Dvě těla spocená, nahá, láskyplně souloží a nahoru. A dolů.
Výtah vytáhne zrezivělé potrubí mé psyché do konečků prstů. Píši jimi svůj epitaf. Na rozloučenou. Vzniká Mostecká romance. Realistické dílo, podávající reálný obraz života samotného. Bytí. Nebytí. Svítí? Nesvítí. Rozsvicím jednu z chodeb svatyně. Usedám před dveře v sedmém poschodí, nad kterými již jen nebe. Tam nepatřím. Tam Aton nechodí.
Co litera, to slza. Co sloka, to pláč.
Melodrama vrcholí a o několik stovek metrů dále se omámený Aton něžně tulí ke klínu příslušníka postmoderní generace. Svými masivními rty ho líbá na líce, kouří. Plíce jen s povděkem kvitují tužby násilníka, hledajícího příležitost. Násilník zaútočí na tělo Atona, netřeba důkladného průzkumu. Netřeba zbytečných verbálních komunikací. Jen tady a teď, pro ten požitek, prožitek a zážitek. Nevážil si ničeho. Nevážil si každého milimetru Atonovy kůže. A že jeho kůže, je tou nejcennější. Ach, jak já miluji jeho kůži.
Zůstávám nehybně stát před posledními dveřmi. Za nimi Aton obyčejně bývá. Je však sobota. Čas svézt se na hadím ocase. Orosené oči. Dostavuje se touha skočit do všech louží světa, nad nimi mosty. Již posté jsem v Mostě. Jak jednoduché je vše skončit a znova začít, rozplétat kapitolu po kapitole. Definitivní kapitulace pod dojmem rekapitulace citů psyché.
Nesměle skládám kus dřeva formátu A4 do formátu A5. A děti stejně potečou po Tvém klíně. Nic nezmění slova "Miluji Tě" na rubu. Posedlost Atonem si uvědomuji při přetížení ve výtahu, když mi oznamuje, že mé city i pocity jsou příliš tíživé, abych se mohl jím vydat na cestu z chrámu. Volím proto chůzi po svých vlastních končetinách skrze schody. Vzpomínám na dávící minulou, která opřena o okna v panelovém prokletí posílala hořké vzkazy rotujícímu peklu.
Atone, pamatuj, že jiného je. Lepšího však není.
děkuji za zpříjemnění nudné hodiny obchodní korespondence... taky přemýšlím na co, jsou vzpomínky, když se jima žít nedá... možná to je inspirace, proč vůbec žít dál... možná to je jen pomůcka k dostání se do mý deprese... :(