21. července 2008 v 16:05 | Luciášek
Ondřej Ládek:
S lítostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás opustila láska/ Podlehla strachu a rozumu a věčný nechuti dávat si sliby/ S lítostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás opustila láska/ Rozloučení se koná už dnes, zváni jsou všichni, kterým láska chybí…
Tak jsme se rozešli. Poprvé? Podruhé? Posté. Je to pořád dokola. Scházet se a rozcházet.
Sluníčko mě chtělo již sedmkrát vidět, nevidělo ani jednou. Ani poosmé to nevyjde, vzkázala mi po literách, v textové zprávě. Po literách se se mnou rozešla i
Japonka, začínám pociťovat nenávist ke slovům, k písmenům, k přístrojům a k lidem především.
Buď všechno nebo nic, v našem případě nic. Iluze vztahu se rozplynula již při mém odjezdu do
Berlína, život v desiluzi přestal Japonku bavit definitivně až po mém návratu z
Černé Hory. Anabiosa našeho vztahu přežívala věru jepičím životem.
Ondřej Alexia Andera (aka Sifon): Jsem tady a svět mi nějak nevoní, ve spleti vkusných řečových ornamentů se opravdu necítím, v žilách mám písek a v hrudníku přesýpací hodiny, dech je zadržen na čtyřicet osm hodin, ryje z dlouhé chvíle dráhy do vápna, pár much si s ním zatancuje v turbulencích nepříčetnost je relativní dopokavad jim neutrhne křídla a náhradou nenafoukne pár malých bublin než bude dech propuštěn, provedu hladovku po své zahradě, mám ji jak jsem řek, protože mi svět nevoní. Oddáme se aromatické, vášnivé, mnohohlasné, jinak poměrně bezpečné souloži, zbydou vonné křeče, dočasné, neškodné, jako otok po kousnutí hovadem... jako otok po kousnutí hovadem... jako otok. Mám zahradu sprostou a zvrácenou, pár vzácných exemplářů: zvonky ženských hlasů, černobílé chrochty, takové zeminou tajené cibule propojené rozsáhlou organizovanou sítí kořenů, hnojím je drcenou slibnou budoucností, křehké obojpohlavní vzácnosti - a ctnosti - plovoucí to květy, pro jistotu na zamrzlém jezírku neřestné pohledy v žilnatých bledých květináčích, bez péče nepřežijí časté útoky plevelných sebezpytců svědomných - rychlé popínavky! Omotají oběť - vymáčknou květ - vydýchají pyl vyždímají zem. Pro změnu probíhá rekonstrukce mojí lebky zevnitř, vrtačky po desáté hodině, deratizace... katastrofa... mozkovna už praskala smíchy ve švech a kino za očima mělo malou návštěvnost, všechno se musí změnit. "To je život," řekne potom změna na premiéře nádražního porna - jakákoliv podobnost je čistě náhodná, osoby i děj, je smyšlený. Večer v nonstopu pro zasvěcenou spodinu vypadne proud - změna je krásná! A co oči nevidí... vezmu ji lahví po hlavě a po čichu mezi střepy zezadu! Lahví po hlavě. Po čichu mezi střepy zezadu. Lahví po hlavě. Po čichu mezi střepy zezadu. Lahví.
Nu což, řeklo mé superego. Circulus vitiosus. Neustále se opakující smyčka pseudovztahů. Začalo to
Sannynkou, následovalo ji Sluníčko (aka Aton), MoiYmo (aka Japonka)... do toho se vždy zjeví nějaká víla, která, tak říkajíc in articulo mortis, spasí mou duši, aby ji následně, jako ďábel sám, hbitě opustila. Těm říkám princesny - nebo-li dle Nabokova - nymfičky.
Dovolte mi parafrázovat Nietszeho, s jeho teorií o Bohu. Tvrdí, že Bůh je mrtev, neboť jsme ho sami zabili. Chci důkaz místo slibů, dle mého názoru se jedná o prostý alogismus. Správně totiž má tato teorie znít poněkud odlišně. Bůh není mrtev, jeho místo však zaujal Satan, a to proto, že jsme nechali Satana ovládnout naše vlastní duše. Nyní slíbená parafráze - láska také není mrtva, jenže jsme zkaženi dobou. Kolem našich psyché se potulují zlé čarodějnice a my se jimi necháme lehce ovládat. Mrzí mě, že ony čarodějky pokazily výše uvedené vztahy. Všechny tři slečny mám neskutečně hluboko v serci, neboť jsem jim kus svého serce dobrovolně daroval.
Nyní bych mohl být vlastně šťasten. Jsem bez jakýchkoliv závazků k opravdovým láskám a mám před ( a především "za") sebou pouze opravdovou (?) kamarádku
Jáju (? - ten otazník je na svém místě zaslouženě, neboť slůvko "opravdový", mající v tomto případě dosti pathetický význam, nevystihuje ideálně původní smysl). Kromě Jáji mám (?) samozřejmě i milující slečnu (? - otazník je opět na svém místě. Kdy už konečně
Simonku omrzí ten enthusiasmus, s kterým se vrhá do jámy lvové... ach kdy už? Ne, že bych si to byl býval přál, ale vztah založený na trápení, bolesti a upírání si slastí nemůže dlouhodobě fungovat...). Nyní bych tedy mohl být vlastně šťasten. Nejsem. Byl jsem však.
I proto Vám děkuji,
Sannynko,
Sluníčko,
MoiYmko...
pořád ten Satan, Satan... bibli jsi četl? troufám si hádat, že ne.
bzw. upřímnou soustrast. v poslední době až příliš časté sousloví.