Po rozzářeném dni i večeru migroval sluneční kotouč pod mraky, peřiny. Teprve v ten okamžik se rozžhavil do ruda. Není nic krásnějšího, než-li pohled na vinu skrytou pod nevinnou přikrývkou. Miluji Tě. Svlékl svůj šat a ležel pode mnou, Aton. Očekával přísun dětí do gumové stěny. Očekával slastné okamžiky skryté v magii dvou spřízněných těl a duší. Nedočkal se. Oblékl se a vydal se na svou nekonečnou pouť oblohou.
Nemohl jsem mu ublížit, kdybych s ním strávil těch několik desítek minut slasti. Padlý anděl z nebe si je dobře vědom, že za své činy bude jedním z mnoha utopených v řece Styx. Nemohl jsem mu ublížit, v pozemském životě. Nemohl jsem ublížit ani sobě. Nemohl jsem s ním spát. Nemohl jsem uvěřit svým činům, nemohl jsem necítit vinu. Nemohl jsem. Ne. Nemohl.

A teď se ponoříme do standardního deníčku. Návrat do reality dosti bolí. Vzpomínám na Crnu Goru, vzpomínám na Kamencové jezero. Tehdy jsem se alespoň měsíc cítil tak, jak bych se chtěl cítit dvanáct měsíců v roce a následujících necelých sedm let mého života. Realita je však všedně nevšední.
Za poslední měsíc jsem prožil příliš mnoho šedivých dní. Jeden jako druhý, a ten druhý jako prvý. Doma opět eskalovaly potíže. Nebaví mě být doma, doma? Kde je domov? Co je domov? Je domov nutný pro přežití v tomto zhoubném světě?
Chodím do práce, která mě baví a je pro mě odreagováním - plním funkci průvodce zahraničních turistů po teplickém museu. Díky této práci jsem se seznámil se zajímavými lidmi, naposledy s rodinou ze Stuttgartu, která mi věnovala telefonní číslo se slovy, že mám zavolat a určitě přijet. Tak, abych se už vydal na cestu.
Vzhledem k faktu, že mám nemocného psa a údajně za jeho ochrnutí mohu já, zůstávám denně po práci i mimo ní doma - v místě, které miluji. Díky tomuto faktu se na mě hněvá MoiYmo i Janí, co k tomu mohu dodat? Nic, slova jsou zbytečná... jen houšť a větší kapky!
Mimo své teritorium jsem se ocitl jen jednou, a to na hudebním festivalu v Litvínově. Zajímavý a intensivní zážitek, doplněný o pokec s UDG a Xindlem X.
Konec svobodného života se datuje od příjezdu mých rodičů z dovolené. Sousedé si nezapomněli postěžovat, že se u mě na balkóně objevily podivné existence. Ano, navštívili mě přátelé. Děkuji Štěpíkovi, Sluníčku (viz. celé dílo LD 50) ad. Byly to hezké časy, okamžiky naplnění skrze kvalitní verbální komunikaci, které se mi nedostává, neboť se extrovert opět transformoval do role introverta, jenž nekomunikuje s okolím, neboť není pro snahu o komunikaci důvod.
Dnes se chystám do Prahé (tentokráte kvůli koleji). V pondělí se do Stověžaté chystám též, to bych měl psát recenzi na koncert Die Arzte.
Koncem srpna se chceme se Slůnětem vydat do Berlína... chceme. Nejvíce.
taky vzpomínám.. nejsi sám... ale čas nelze vrátit zpátky... bohuzel/bohudik(
)
a tam, kde ty bydlíš, tam doma nejsi... to neni domov.. to je vězení... s občasnými vycházkami... a sousedi jsou paka :))