26. září 2008 v 16:39 | Luciášek
I, I wish you could swim like the dolphins, like dolphins can swim though nothing, nothing will keep us together we can beat them, for ever and ever oh we can be Heroes, just for one day!
Poslední zápis do dníčku je již vousatý a navzdory svému slibu, že se této rubrice již nebudu věnovati, jsem opět zde, abych okomentoval dění kolem své osoby. Srpenec a počátek záříjna jsem strávil u filmu. Role koordinátora a jakési podržtašky německého štábu mi nevadila, ba naopak, byla příjemným rozptýlením ve dnech neveselých.
Stavy endogenní deprese? Ach, jak rád bych zveřejnil positivní recensi svého bytí. Jediné positivum vidím ve splnění zkoušky a posunu do dalšího semestru. Ve stověžaté jsem si již mezi čtyřmi zdmi ubytoval a pevně věřím, že se do ní vrátím i za dva, tři roky. Za rok nikoliv, pobyt na Erasmu v Berlíně by byl mým splněným snem.
A jsme opět u Berlína. Tam život končí, paradoxně i začíná. Berlín. Město nás, jak praví klasik Ondřej Ládek aka Xindl X, skupiny lidí, jenž se neřadí do žádné skupiny lidí.
Právě s Ondrou jsem v uplynulém týdnu dělal rozhovor ve stopáži přesahující tradičních šedesát minut téměř třikrát. Příjemné setkání a především obohacující. Již nyní se nemohu dočkati 2. října, kdy vystoupí společně s Xavierem Baumaxou v pražském Abatonu.Uplynulé dny byly velice hektické. Vše začalo pátkem, udělal jsem si výlet do Saska. Navštívil Pirnu, oblast mého čtyřletého výskytu. Potkal jsem Pétřú, viděl se s ní konečně f2f. Vše pokračovalo sobotou. Iggy Pop v Prahé. Událost sezóny. Dlouho jsem sháněl doprovod na tuto akci, neboť trpím akutním nedostatkem slečen, poslouchajících kvalitní muziku. Nakonec jsem se přes kamarádku Máju seznámil s nejzajímavějším tvorem vůbec, s Pam. S Pam S.C. Vraťme se ale k Máje, je tomu již více než půl roku, co jsme se my dva seznámili, na Národní třídě u stolečku v KFC. Právě jsem dodělával povídání o Jimu Morrisonovi, když si vedle ke stolu sedla překrásná slečna. Z petláhve si v pravidelných intervalech odsrkávala přídělu bílého vína, chutnalo jí. Na ruce měla červenočerný návlek. V danou chvíli jsem se zahleděl na svou levou ruku. I na ní se vyjímal onen červenočerný návlek. Návleky jsme na sebe zamávali a začali se smáti ironii, že jakýsi módní výstřelek aka EMO návlek dokáže seznámit dvě neznámé persony... slečna mi následně podala zbytek PET láhve, vyměnili jsme si kontakty a Mája zmizela. Často jsme si od té doby psali textové zprávy, návleky již dávno poztráceli, popř. důkladně schovali, že nejsou k nalezení. Přes písmenka jsme si rozuměli, avšak nebyli jsme si souzeni, neboť jsme každý neustále potkávali nové partnery... sami na sebe si však čas nenašli. Přesto se v praxi projevila myšlnka, sepsaná v připravovaném scénáři Neon X, každé setkání má v našem životě zvláštní roli, každé setkání tak může být maximálně důležité pro naší budoucnost, minulost či současnost. Jistá fáse protonace. Před koncertem Iggyho Popa se dotkly poprvé dlaně toho jednoho, té druhé a té jedné, toho druhého. O několik minut později se obě těla svíjela v rytmu I wanna be your dog, No fun... bylo jim krásně, chtěli snad i něco více, když z teorie přešli na praxi Sigmunda Freuda. Měl by z nich radost. A co psyché? Té bylo také dobře. Poprvé od března. Přál si zachytit ten okamžik na věčnost, Ewigkeit. Ona byla Pam S.C., on však prokletý pseudopoeta, pseudoumělec, jenž je stejný jako ostatní a jeho snaha odlišit se jest pouhou pózou a známkou nedospělosti...
... on, toužící po lásce, posedlý Atonem, jehož vidí ve formě malé, drobné, černovlasé slečny, doprovázející jeho podstatu. Tu stojí u bankomatu, jindy kouří na zastávce, jindy sedí v Rockcafé a občas sedí v uličce ve vlaku, popíjí Coronu a zasněně se dívá do kupé, kde sedí On. On je já, ona je však Aton.
A Aton si žije odlišným životem, tráví čas s lidmi, s kterými ho tráviti chce. Sluníčko po ránu z východu přichází, aby kolem poledne dosáhlo svého vrcholu, a když se chystá spát, uvědomuji si, jak moc mi schází ty jarní cesty do Litoměřic. Autobusem. Sotva jsem skončil v ústavu, odjel jsem za Sluníčkem, abych ji mohl políbit, obejmout, projít s ní park a pak se sám po pár minutách opět vracet do Prahé, se slzami na krajíčku, občas i na víčku, i pod ním. Ach, Atone... ty chvíle krásy, byla nám zima, tehdy v parku a pronesli jsme tu větu, že mezi námi jde o jediné, o splynutí duší. Chybí mi Most. Chybí mi umění milovat. Chybí mi Slunce. Aton.
Jedno jediné slovo na tohle -> Wow..! -> x)