Novinářským pravidlem je, informovat o dané oblasti teprve tehdy, když se obeznámíte s veškerými známými fakty a skutečnostmi. Oblast jménem Daniel Landa je z větší míry neprozkoumaná, přesto mají všichni zasvěcení potřebu se k ní vyjadřovat. Kdo se ale vlastně skrývá za jménem Daniel Landa ví následně málokdo.
Krátce po sepsání poněkud nevybíravé recenze na album "Nigredo" mne kontaktoval sám jeho tvůrce - Daniel Landa. Navrhl vzájemné setkání mezi čtyřma očima. Díky jiným povinnostem jsem musel jeho velkorysou nabídku s díky odmítnout, naše korespondence však neutichla. Naopak.
Vztah "anonymní kritik - známý muzikant" se záhy transformoval do téměř přátelské podoby "Benda - Landa". Ke společnému setkání pak došlo na konci listopadu, kdy se Daniel vrátil z potápění mezi tygřími žraloky a měl splněny všechny úkoly, které si pro předposlední měsíc letošního roku vytyčil.
Landa není černobílý a už vůbec ne bílý. Je barevný. Nehodlám ho v následujících řádcích jakkoliv obhajovati, spíše se pokusím nastínit, jak Landa na řadového studenta a příležitostného umělce a novináře na první omak působí. Podotýkám, že žádost o klasické interview Landa odmítl a citované pasáže jsou střípky z privátního rozhovoru, jenž jsme na mystickém Vyšehradě nad sklenkou vína po několik hodin vedli.
DANIEL LANDA
Daniel Landa se narodil 4. listopadu 1968 v Praze. Po rozvodu svých rodičů byl vychováván matkou. V roce 1988 vystudoval pražskou konzervatoř v hudebně-dramatickém oboru. O dva roky později se oženil s tehdejší studentkou režie na FAMU, kolínskou rodačkou, Mirjam Müller. Z jejich manželství vzešly tři dcery - Anastázie (1998) a dvojčata Rozárie a Roxana (2003).
Vystudované herectví ho dostatečně nenaplňovalo a přestože byl v mládí označován za vycházející hvězdu tuzemského filmu, záhy svou hereckou kariéru ukončil. Zahrál si ve filmech "Proč?", "Černí baroni", "Copak je to za vojáka..." a v německém seriálu "Alles ausser Mord". Napsal scénickou hudbu k několika filmům a divadelním představením. Na svém kontě má i účinkování v muzikálech "Dracula", "Krysař" a "Tajemství", přičemž poslední dva jmenované muzikály sám i napsal.
Hudební kariéru Landa začal založením nechvalně proslulého Orlíku. Později kapelu rozpustil a dodnes se věnuje sólové tvorbě. Na svém kontě má desky "Valčík" (1993), "Chcíply dobrý víly" (1995), "Pozdrav z fronty" (1997), "Smrtihlav" (1998), "Konec" (1999), "9mm argumentů" (2002), "Neofolk"(2004) a "Nigredo" (2009). Vydal také několik výběrových alb a dvojici živých CD+DVD nosičů "Vltava Tour" (2003) a "Bouře" (2005). V roce 2003 přepracoval Mozartovo "Rekviem" do rockové podoby nazvané "Rockquiem", o rok později pak v rámci projektu "Večer s písní Karla Kryla pro český národ" přezpíval originální Krylovy nahrávky. V roce 2008 složil s Ondřejem Soukupem hudbu pro muzikál "Touha" své ženy Mirjam Landy. Aktuálně se autorsky podílí na manifestu "Tajemství Zlatého draka".
Několik let jezdil s výraznými mezinárodními úspěchy autokros a závody trucků. Již osm let jezdí rallye. Landa také proslul založením řádu Ordo Lumen Templi, který v roce 2008 opustil. V současnosti se kromě umělecké tvorby věnuje mj. hypnóze, potápění a thai-boxu.
Vyšehrad se změnil ve větrnou hůrku, Landa však zachoval úsměv a psychologicky velmi důležitým familiérním oslovením křestním jménem, mne ve svém druhém domově přivítal. Po celé setkání se Landa prezentoval jako milý hostitel, ale především zdatný psycholog, rétor, filosof a ideolog. O svých zdánlivě utopických vizích mluvil s nebývalým entuziasmem. V prvních minutách našeho přátelského rozhovoru jsem trpělivě vyčkával na nějaký kiks, který mi umožní náležitě zareagovat. Vyšehradský oběd se protáhl na čtyři hodiny a jediná chyba od Landy po celou tu dobu nepřišla. Přijít snad ani nemohla, protože jeho nečekaná upřímnost prostor pro minely jednoduše nenabízela.
Přátelský rozhovor (nyní již bez kurzívy) nabral nečekaný ráz a od psychoanalýzy Junga jsme se přes Landovu skinheadskou minulost a aktuální "Nigredo", dostali konečně k jádru věci - jaký Landa ve skutečnosti je.
Pro mnohé fanatik, blázen, utopista, nebezpečný ideologický řečník a manipulátor, pro jiné ztělesněné chodící dobro. A právě ti jiní mají tentokráte pravdu. Daniel Landa dokáže hodiny řečnit o svých vizích, když se ho následně zeptáte, proč má vůbec potřebu, jakékoliv vize vytvářet, bleskurychle odpoví: "Chci splatit svůj dluh..." Onen dluh splácí jako buditel. Národní buditel, který zůstává i nadále nepochopen.
Na komplikované osobnosti potřebujete slovník nebo manuál a právě návod k použití by se v případě Landy hodil dvojnásob. Teprve po vyslechnutí jeho životních postojů pochopíte, o co tomu člověku, jenž vyzařuje výjimečně pozitivní charisma, jde. Teprve tehdy dokážete ocenit jeho snahy, pramenící ze sečtělosti a bohatství vnitřního světa.
ORLÍK
Hudební uskupení Orlík, jehož název pochází ze stejnojmenné vinárny, bylo založen v roce 1988 transformací hardcorové kapely F.A.S. (Fetální alkoholový syndom) na Oi! punk. Během tří aktivních let se v kapele vystřídalo hned několik členů, nejznámějšími se ale stali Daniel Landa a David Matásek. Zatímco Landa zpíval, Matásek se pokoušel hrát na kytaru. Texty skinheadské kapely měly nacionalistický, rasistický a xenofobní ráz. Landa se později hájil tím, že šlo o výpověď doby a v textech se skrývaly narážky na tehdejší problémy v dané subkultuře. Landa se od tvorby Orlíků ale nikdy oficiálně nedistancoval. Skupina se po sérii vnitřních problémů rozpadla na konci roku 1991. Za dobu své činnosti vydala dvě studiová alba ("Miloš Frýba For President Oi!" a "Demise"), demonahrávku "Demo Nulka" a podílela se na kompilaci "Rebelie - Punk'n'Oi!". Později se objevilo hned 13 neoficiálních nahrávek z koncertů, které na začátku devadesátých let prosluly otevřeným násilím a v pozdější fázi i propagací fašismu. Na internetu je také ke shlédnutí hned několik dobových videozáznamů (např. zde).
Orlík Landa rozpustil právě ve chvíli, když se skinheadské hnutí začalo na začátku devadesátých let silně radikalizovat. "Náckové byli odjakživa mým ideologickým nepřítelem, přátelili jsme se spíš s pankáči, než s náckama," upravuje pokřivený názor na svou osobu. "My jsme byli kališníci a oni náckové, byla jich většina, takové tehdy bylo rozložení sil. Ke konci období Orlíků na našich koncertech hajlovaly stovky lidí, ty stovky byly mými přirozenými nepřáteli," hájí se Landa a dobové příběhy, které jsou z úst tehdejších pamětníků k slyšení v pražských hernách a klubech, mu dávají za pravdu. Nedůvěryhodná svědectví čtyřicátníků, kteří své životy utopili v hektolitrech šnapsu, ale samozřejmě nejsou dostatečným argumentem.
"Orlík je dnes zneužíván k propagaci neonacismu," neodpustil jsem si rýpnutí. "To ano, ale dnešní funkce Orlíků je rozhodně jiná než tehdy. Dneska se jedná o autentickou výpověď bouřlivých devadesátých let. Dneska by mělo být na Orlíky nahlíženo, jako na jakýsi historický materiál."
Nelze než souhlasit, Orlík je skutečně autentickou výpovědí jedné generace a texty je nutno hodnotit s patřičnou rezervou. Vždyť tehdy vlastně šlo především o to, upoutat na sebe pozornost, šokovat a být co nejvíce punk a stát následně v opozici proti establishmentu. Takoví Sex Pistols zašli při svých legendárních koncertech ještě dál. Vždyť v roce 1977 vystupovali s nášivkami, na kterých byly hákové kříže a jiné nacistické symboly...
"Třeba 'Bílá Liga' nebyla primárně vůbec namířena proti cikánům, ale proti Kubáncům, protože nás několikrát v pražských hospodách poměrně surově napadli a prakticky bezdůvodně nás zmlátili. Jasně, že nemám rád lidi, kteří se přiživují na systému a pro svou obživu nehnou ani prstem. Ale jde o to, vyselektovat tyhle lidi z jakéhosi fungujícího systému a očistit cikány, kteří řádně pracují a chovají se bezproblémově. I proto docházím na rómská fóra, kde se snažím působit jako autorita a mladý cikány nasměrovat na správnou cestu. Za to obdivuju Gipsyho, který jim může posloužit jako vzor toho, kam se dá s poctivou prací dojít. Je to pro ně ohromná motivace, být jednou jako on," pokračuje Landa.
"Na internetu jsem četl vyjádření nějakého odborníka, že v Česku žije jedna třetina hlupáků. Je proto logický, že i mezi mými posluchači je právě ta jedna třetina hlupáků, kterých se ale bohužel všichni chytají," logicky argumentuje. Média opravdu nevidí tisíce vlasatých fanoušků, vždy si ale vyhledají jedince v tričku "Národní Odpor", jenž bude zarytě tvrdit, že ho Landa přivedl k neonacismu písněmi z jukeboxu, které zaslechl ve své oblíbené hospodě, kde s přáteli po večerech onanuje nad podobiznou Adolfa Hitlera.
ZLATÝ DRAK
Projekt "Zlatý drak" je od samého počátku zahalen do mlhy nejasností, tajemství a mystifikací. Zatímco Jiří X. Doležal má poměrně jasno, většinová společnost nikoliv. Landa se nechal před časem slyšet, že "Zlatý drak" bude vrcholem jeho dosavadního snažení o napravení chronické národní nejednoty. Ve svých plánech vychází z teorie i praxe Jungovy psychoanalýzy. "Zlatý drak" je výzvou, jakýmsi larpem, který by měl pomocí vlastní fantazie a fyzických i psychickým schopností jedince, vytvořit program pro uvědomělé. Dračími jezdci jsou pak aktivní sportovci či trenéři, kteří kromě samotného sportovního výkonu dokáží rozvíjet i vlastní psyché. V praxi tak lze vidět návaznost na prvorepublikového Sokola. K projektu "Zlatý drak" se váže i stejnojmenný hudební manifest, který pobouřil veřejnost uvedením v brněnském Národním divadle.
"Nigredo" je po hudební stránce krajně nepovedené, přesto patří díky třicetitisícovým prodejům mezi vůbec nejprodávanější desky letošního roku. Landa navíc poukazuje na všeobecně známý fenomén: "Když mi fanoušci nosí nosiče na autogram, převažují vypálené kopie. Poměr je tak 1:15 v neprospěch originálu."
Pro pořádek, vynásobme si třicet tisíc patnáctkrát. Desku "Nigredo" má dle tohoto návodu vypálenou přibližně půl milionu fanoušků, v archívu minimálně stejného počtu lidí je pak nahrávka ve formátu mp3. Landovi tak utíkají milionové zisky, ale zároveň z dané statistiky vyplývá, že každý desátý Čech slyšel "Nigredo", což je takřka nepředstavitelné.
Za 'Nigredem' si stojím, lidi by si ho tolikrát nekoupili, nevypálili, nestáhli, kdyby nebylo opravdu kvalitní," dodává Landa. Argument, že prodává především jeho jméno je na místě, jenže opravdu se lze v případě milionu posluchačů opřít jen o dobrou marketingovou značku? Není za tím něco víc? "Nejsem žádný mesiáš nebo spasitel, do téhle role mě cíleně situovala média. Nevěřím tomu, že ti novináři, kteří o mně píšou, tomu co píšou, sami věří," pokračuje Landa.
"Manuál k pochopení Daniela Landy", by se mohla jmenovat autobiografická kniha, která by zaručeně osvětlila všechny nejasnosti kolem nejkontroverznější postavy tuzemské hudební scény. Nabídla by konečně možnost porozumět řeči prokletého poety a nadčasového filosofa. Ideje, jakými se ve svých světech Landa zaobírá potřebují rozsáhlé komentáře, což rozhodně není ambicemi tohoto článku. V první fázi totiž nejde o to, Landu pochopit, spíše jde o ochotu mu naslouchat. Samotné pochopení je až sekundární, svobodnou volbou. "Jde mi o obnovení myšlenky Národ sobě," zaznělo. Bez potřebného manuálu zůstane jeho filosofie díky podobným prohlášením jen demagogickým argumentem odpůrců, kteří jsou ve skutečnosti striktně dagegen jen proto, že se ona póza momentálně nosí.
"Zlatý drak" je panensky čistá myšlenka, znamenající bezpochyby projekt budoucnosti. Má-li ovšem dojít k masové realizaci celé ideologie, je potřeba vodítko a tím by právě mohl být onen "Manuál k pochopení". Během čtyřhodinového rozhovoru Landa pronesl desítky zajímavých tezí, které zčásti navazují na antickou školu, zčásti na národní hrdost v dobách první republiky a byla by škoda nechat otevřené brány jen pro vyvolené, kteří se s Landou setkávají tváří v tvář.
"Nejvyšší formou egoismu je zanevřít na své potřeby a činit ostatní šťastnými, protože teprve tehdy dojde ono ego naplnění. Já jsem šťastnej člověk a snažím se to štěstí předávat dál. Ať už prostřednictvím písní nebo činů. Za okny je Slavín, ty persony, které leží pod zemí nejsou důležité. Důležité je to, co po nich zůstalo na zemi: Ideje a činy," znělo mi ještě dlouho po našem setkání v uších.
Podotkl bych jen, že ty persony byly za svých životů často neprávem nenáviděny. Pokud tedy někdy dojde k realizaci Landova duchovního díla, dočkáme se možná i jeho busty na Slavíně. Je to sice patos, ale to je ve finále jedno. Jde přece především o ty ideje a činy...
LUKÁŠ BENDA
Autorem předchozího textu je Lukáš Benda, používající umělecký pseudonym Luciáš F. Svoboda. Aktuálně spolupracuje s kulturní platformou protišedi.cz, dále se jeho články objevují na největším tuzemském hudebním portálu musicserver.cz a donedávna i v tištěné verzi časopisu Report.